Památky na starou říšskou silnici

Přes členitý a těžko průchodný terén Jizerských hor nikdy nevedlo mnoho frekventovaných cest. Ty hlavní, nejčastěji obchodní, se jim zpravidla již od středověku, kdy základní komunikační síť na území Čech vznikala, uctivě vyhýbaly. Podmáčený horský terén cestářům podlehl většinou až na přelomu 18. a 19. století, kdy už lidé znali takové technologie, které si většinou s nástrahami hor dokázaly poradit.

Bývalý zájezdní hostinec v Mníšku zatím chátrá (stav 2016)

Síť komunikací, tak jak ji v podstatě známe dnes, vznikla během období vrcholně středověkých proměn českých zemí ve 13. století, a to především díky vzniku nového typu hospodářských, obchodních a správních středisek – měst. Právě k jejich branám se průběhy tras stahovaly a překládaly. Města se tímto způsobem mohla domoci práva nuceného skladu zboží, které se k nám dováželo, a také mýtného oprávnění. Středověké cesty v základních směrech kopírovaly směry cest prehistorických. Hlavní trasy severojižního směru – o ty se jedná i v případě Jizerských hor – v zásadě kopírovaly větve Jantarové stezky.

Jizerské hory již od středověku protínala severojižní cesta, spojující české vnitrozemí s městem Zhořelec. Tato stezka vedla z Prahy podél řeky Jizery přes Mladou Boleslav, Turnov, Liberec a Frýdlant. Konkurovala paralelní trase, která z Prahy do Zhořelce mířila přes Jablonné v Podještědí a Žitavu. Královské město Žitava přicházelo o výnosy z mýta a nuceného skladování, a tak král Karel IV. používání stezky přes Liberec a Frýdlant zakázal. Zákaz, který se negativně odrazil v rozvoji obou měst, byl soustavně porušován, a proto bylo spojení přes Frýdlant v roce 1454 legalizováno. Provoz na obchodní stezce byl však nadále úředně omezován.

Historický milník mezi Mníškem a Albrechticemi

Středověcí cestáři pochopitelně hledali místo, na kterém se údolí zařezává nejdále do hor a kde je nutné překonat co nejmenší převýšení. Takové místo nalezli severně od Liberce, kde se bez větších problémů dalo dojet až do Mníšku, nebo ještě dále do Oldřichova v Hájích. Z Mníšku snad pradávná stezka vedla přes Albrechtice, ve středověku byla však mnohem používanější cesta podél Jeřice do Oldřichova v Hájích, kde stezka vystoupala do sedla mezi Špičák a Stržový vrch (Scheibe, dnes Hřebenový buk), aby vzápětí přímo klesala do Frýdlantu. Chceme-li se dnes touto ranně středověkou dálnicí vypravit, stačí jít po cyklostezce z Mníšku do Oldřichova v Hájích, odtud po modře značené cestě k Hřebenovému buku a po žluté dále do Frýdlantu.

Provoz na této trase vydržel až do 17. století, kdy se doprava vzhledem ke špatnému stavu cesty přesunula více na západ a byla vytyčena nová trasa, vedoucí z Mníšku přes Albrechtické sedlo. Její průběh, používaný s několika úpravami dodnes, se později stal základem pro vybudování říšské silnice. Ta byla stavěna podle francouzského vzoru novou technologií – šokováním, které mělo zabránit vzniku rozježděných, bahnitých a nesjízdných úseků. Do vyhloubené trasy byly vkládány do pyramidy otesané kameny a mezery mezi nimi byly vysypávány štětem a poté i pískem, aby nakonec byly tyto vrstvy důkladně zdusány. Zvláště měkké podloží bylo vyztuženo kamennými deskami a teprve na ně se ukládal štět. První silnice tohoto typu začaly v rakouské monarchii vznikat ve druhé polovině 18. století.

Prvorepublikový kilometrovník před zájezdním hostincem v Dětřichově

Nová říšská silnice z Liberce do Frýdlantu a dále směrem na Zhořelec byla vyměřena v roce 1826. Tvořila závěrečnou část tzv. Liberecké silnice, která začala být stavěna z Prahy směrem na sever již v roce 1797. Úsek mezi Libercem a rakousko-pruskou hranicí byl postaven v letech 1830–1834. I když byly některé části postupem času přeloženy, její základní průběh se od té doby nezměnil. Dodnes také najdeme některé z autentických památek původní říšské silnice. Je to především jediný dochovaný milník, který se nachází mezi Libercem a Habarticemi. Najdeme jej po levé straně silnice ve směru od Mníšku, necelý kilometr před Albrechtickým sedlem. Milník je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka.

Mnohem výraznějšími připomínkami cestování v 19. století jsou zájezdní hostince. Stávaly podél hlavních cest a obchodních stezek. Obvykle sloužily také jako přepřahací stanice pro koně, kde bylo možno v případě potřeby nejen přespat a najíst se, ale i napojit, nakrmit nebo i vyměnit koně. Kromě cestujících byly nejčastěji využívány formany při těžké nákladní dopravě.

Bývalý zájezdní hostinec na křižovatce v Arnolticích

Na námi sledovaném úseku najdeme zájezdní hostince celkem čtyři – v Mníšku u odbočky na Novou Ves (50.8388381N, 15.0399653E), v Dětřichově u místní odbočky do obce (50.8913375N, 15.0472181E), v Arnolticích u odbočky na Bulovku (50.9627056N, 15.0966403E) a v Pertolticích při odbočce do Višňové (50.9805744N, 15.0774511E).

Zájezdní hostince v Mníšku a Dětřichově, byly umístěny tak, aby zde bylo možno objednat přípřež před stoupáním do Albrechtického sedla, nebo alespoň nechat tažná zvířata odpočinout. Vzdálenost z obou hostinců na vrchol stoupání činí shodně 4 kilometry. Původní podobu hostince v Mníšku najdete v 1. čísle časopisu Patron z roku 2016, kde na straně 29 doplňuje článek Otakara Simma o s mníšecké soše svatého Jana Nepomuckého. Na sever od Frýdlantu, tedy v Arnolticích a v Pertolticích, byla tato zařízení tehdejší pomyslnou „poslední čerpací stanicí před státní hranicí“. Zde bylo naposledy možno se občerstvit, přespat a doplnit síly za domácí rakouskou měnu.

Zájezdní hostince byly rozšířeny především v 18. a 19. století. S nástupem železnice a později i motorových vozidel postupně zcela zanikly a byly přeměněny na jiná hospodářská či rekreační zařízení. V mnoha případech je jejich současnost a budoucnost nejistá. Vydejme se za nimi, dokud je čas.

Bohumil Horáček