Divoké příběhy soch z Držkova a Návarova

Původně jsem tímto článkem chtěl uvést na pravou míru jen často zmiňovaný omyl, který již mnozí pisatelé převzali z neověřeného zdroje. Jedná se o přestěhování sochy svatého Jana Nepomuckého, jež stávala na pilíři dvouobloukového kamenného mostu přes Kamenici v Návarově a o její druhotné umístění. Když jsem se však na toto téma podíval podrobněji, nedalo mi, abych se nezmínil i o dalších sochách, které se v katastru Návarova a Držkova nacházejí. Zdrojem mi byly rukopisné Kroniky statku Navarova[1] I. a II. díl, sepsané v roce 1929 Ing. Vilémem Vaníčkem; farní kronika držkovská; fotografie z osobního fondu Antonína Dubského ze Bzí u Železného Brodu, fotografa a dopisovatele prvorepublikových a protektorátních časopisů.Jmenované zdroje jsou dnes uložené v SOkA v Jablonci nad Nisou.

Nejprve tedy o svatém Janovi z mostu: podle Vaníčkova zjištění byl most vystavěn v roce 1766, sochu svatého Jana Nepomuckého k jeho okrášlení a ochraně věnoval zámožný zásadský rychtář Jan Šourek, člověk scestovalý a bohabojný. Svatý Jan shlížel ze svého místa na procházející a projíždějící 161 let.V roce 1927 byl hrubě poškozen střelbou jílovských myslivců, kteří se v dobré náladě po honu a večeři vraceli z nedaleké hospody domů. Starší fotografie nejsou nikdy detailním záběrem na sochu, zobrazují most jako celek. Po roce 1927 je jasné, proč se u sochy nikdo nefotil, i když Návarov byl častým cílem procházek držkovských občanů a oblíbeným místem fotografa Aloise Otahala mladšího. Teprve nález fotografie Antonína Dubského, jehož pozůstalost do archivu odevzdal jeho vnuk v roce 2006, ukazuje rozsah zničení sochy.

Zásadní opravy mostu probíhaly již před první světovou válkou, kdy byl podbetonován vodou podemletý středový pilíř. Tyto opravy probíhaly ještě v režii velkostatku, kterému most i s korytem Kamenice náležel. Po dostavbě okresní silnice v úseku Machlov k návarovskému mostu, připadla v roce 1909 polovina mostu tehdejšímu železnobrodskému okresu. O druhou polovinu mostu přišel jeho dosavadní majitel v roce 1915, kdy byla dostavěna silnice od mostu k zámku, jejímž zřizovatelem byl okres Vysoké nad Jizerou. V roce 1922 byla na „železnobrodském“ oblouku odstraněna výplň až na klenbu a na kamenný oblouk byla napěchována 20 cm silná vrstva betonu. V roce 1928 se tu kvůli svislé trhlině ve středovém pilíři na straně po vodě sešla odborná komise, která rozhodla zakázat jízdu automobilů přes most. Jezdilo se však vesele dál, nebylo nikoho, kdo by řidiče krotil.

Asi v roce 1946, podle jiných zdrojů snad až 1949, byl vedle starého mostu postaven v rámci pomoci UNRRA provizorní železný most s dřevěnou mostovkou, který dosloužil až v roce 2014. Jeho výstavba znamenala konec jakékoliv údržby starého mostu. Ten byl vyhledáván umělci pro svůj archaický vzhled a pro léty zdeformované oblouky kleneb. Svou inspiraci tu našli malíři a grafici Rada, Vik, Vorlíček, z fotografů Hilger, Otahal a mnoho dalších. Z některých fotografií je zřejmé, že socha svatého Jana byla sejmuta v době, kdy měl most ještě celou vozovku. Jelikož nejprve spadl jen jeden z oblouků, byl sv. Jan přemístěn ke vchodu do fary v Držkově. Informace o tom, kdy se tak stalo, se opět rozcházejí o několik let (1949–1954). Zda měla socha již tehdy betonem domodelovanou hlavu a horní rameno kříže, nebo zda se tak stalo až u fary, není jisté. Na snímcích z padesátých let 20. století sv. Jan hlavu má. To byla již fara bez kněze a sloužila jako nájemní byty – farnost byla spravována ze Bzí.

V rámci opravy fasády na objektu byla svatojánská socha přesunuta k vnitřní straně branky do bývalé farské zahrady. Zde stála až do roku 2003, kdy byla fara v havarijním stavu prodána i s pozemkem majitelům firmy Technosklo, která měla do té doby v pronájmu bývalé stáje a užívala je jako sklady. Následně byla fa

ra, jejíž přízemní klenuté prostory dala postavit v roce 1676 návarovská patronka Maria Angela z Nounclu, zbořena. Dnes je na jejím místě parkoviště pro zaměstnance Technoskla. Před tímto převodem byl svatý Jan a dvě blíže neurčené sochy světců ze zahradní branky přeneseny do kostela svatého Bartoloměje, kde se nacházejí dodnes.

Socha svatého Jana Nepomuckého, která dnes stojí na nádvoří zámku v Návarově, je často mylně považována za onu sochu z mostu. Předtím vždy stála mezi lípami před zámkem, v ohybu silnice od Držkova do Lhotky a byla sem přesunuta kolem roku 2000 v souvislosti s krádežemi mnoha soch v okolí. Vaníček ji v roce 1929 popisuje následovně:

„…stojí mezi čtyřmi lípami …. s uraženou levou rukou a nápisem I. P. V. E. 1733[2]. Svěcena byla až o deset let později a tehdy již stála mezi lípami, byly tedy staré nejméně 186 let.“

Při staré cestě od mostu k zámku, stála v zatáčce za skálou socha svatého Antonína Paduánského. V tom místě přetíná starou cestu silnice z roku 1915. O této soše psal Viktor Dyk, „že vítala příchozí do Navarova“. Jedná se o figuru světce na kvadratickém podstavci, ozdobeném iniciálami A. F. V. E.[3], letopočtem 1754 a erbem baronů Hildprantů von Ottenhausen. Podle Josefa V. Scheybala snad pochází z rukou sochařů otce a syna Chládků z Turnova. Jelikož se na soše „cvičil bohapustý dorost v házení kamenem“, přestěhoval jí Vilém Vaníček do parku k ohradní zdi, protilehlé k ose zámku, před bývalou zadní stěnu kašny vedle altánu. Sochu opravil cementem „takže dnes to není znáti vůbec, kde byla zurážená“.

Držkov se dočkal poměrně bohaté sochařské výzdoby dík svému titulu farní osady. V roce 1786 tu stálo 60 domů (Schaller), jejichž počet stoupl do roku 1834 na 89 s 697 obyvateli, kolatura však byla rozsáhlá, bylo zde 4559 přifařených (Sommer).

Lidé přicházející od Návarova se nejprve zastavovali u kamenné klenuté kapličky Nejsvětější Trojice, vysvěcené roku 1725, postavené na křižovatce cest od Návarova do Držkova a od Radčic k Zásadě či Hamrskům. Sem chodila procesí věřících o svátku Božího těla pravidelně až do roku 1950 a pak již jen sporadicky v průběhu padesátých a šedesátých let 20. století. Kněz sloužil mši u malého oltáříku v kapličce. V období normalizace byl tento způsob oslavy svátku omezen pouze na vnitřek farního kostela a věřící se po vsi nemohli projevovat.

Blíže ke vsi, na obecní pastvině při téže cestě, byla vyzdvižena socha svatého Františka z červeného pískovce. Podstavec je ozdoben mělkými reliéfy s náboženskými výjevy. Památka svým provedením spadá do období 1820–1840, rozhodně na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1842 je již zakreslena. Počátkem 20. století byla okrášlena dvěma lípami, které časem způsobily naklonění sochy. V minulosti byla již jednou narovnána, posledního srovnání, respektive opětovného vztyčení na nově vybudovaném pevném základu se dočkala v roce 2013, a to díky zdejším pánům Čížkovi, Korábovi a Dörndorferovi.

Nebyla to ale jediná socha svatého Františka v Držkově. Další, o něco neumělejší, ovšem svým způsobem také půvabná, stála na zdejším hřbitově na jednom z náhrobků. Lebka v jeho ruce naháněla před první světovou válkou hrůzu vnoučatům paní Pavlatové z chaloupky č. p. 11 pod kostelem. Ze svých lůžek se děti dívaly před usnutím okénkem ke hřbitovu právě na Františka. Tato socha, pocházející asi z padesátých let 19. století, se do dnešních dnů nedochovala a je známa jen ze snímku Antonína Dubského, který tu pořídil před rokem 1937 a z vyprávění Františky Berntové, rozené Polmanové (1903–1997).

Pískovcová socha Anděla Strážce byla významnou památkou lidového umění. K okrášlení obce jí věnoval svým farníkům páter Daniel Metelka (1719–1785) v roce 1778. Na vysokém soklu s reliéfem proroka Daniela v jámě lvové stál Anděl Strážce, nabádající malé dítko k opatrnosti. Tvůrcem sochy byl podle Josefa V. Scheybala opět Jan Chládekz turnovské sochařské dílny Černovických. Socha nejprve stála na farském pozemku v místech, kde od sedmdesátých let předminulého století stojí Polmanův hostinec. V roce 1859 byla sešlá socha přestěhována před kostel, blíže vchodu do sakristie. Za peníze získané prodejem staré lípy od kostela byla nákladem 30 zlatých rakouského čísla opravena a nově obarvena. Zrušením starého hřbitova získalo toto místo novou funkci centra obce. Od roku 1870 se tu konaly trhy a začalo se tu říkat Na náměstí. Však kolem stály kostel, fara, škola a čtyři hostince. Mezi léty 1904 a 1908 byla vybudována zeď mezi hostinci č. p. 10 a č. p. 90 a svažité „náměstí“bylo vyrovnáno. Přitom byl Anděl Strážce přesunut do rohu mezi kostelní věží a lodí a vysazeny u něho po stranách dvě túje. Tak tu držel stráž až do jedné noci roku 2000, kdy byl neznámými zloději ukraden a zřejmě skončil za hranicemi naší republiky.

Stáří sochy svatého Jana Nepomuckého ve výklenkové kapličce při silnici k Zásadě také není přesně známo. Není snad ani památkově chráněna, neboť byla již vícekrát, a to již před I. světovou válkou, poničena. Dobu vzniku můžeme odhadnout pouze z toho, že objekt je zachycen v mapě I. vojenského mapování, které v Čechách proběhlo v letech 1764–1767. Bude tedy starší této doby. Za mého mládí vypadala kaplička neutěšeně, stará kovaná mříž byla polámaná, uvnitř na zemi leželo bezhlavé Janovo torzo a modrá výmalba výklenku, ozdobená zlatými hvězdičkami, nebyla již téměř patrná. Teprve po roce 1990 byla kaplička opravena, opatřena novou mříží a Janovi domodelována nová hlava. Výmalba již nebyla obnovena a výklenek byl vybílen. V roce 2000, o něco později než Anděla Strážce, vypravily ruce nenechavců na nedobrovolnou cestu také tohoto svatého. Při jejich manipulaci se sochou došlo k nalomení dodělané hlavy a předmět se stal pro další prodej neupotřebitelným. V tomto stavu byla socha nalezena policií. Přivezla se do Držkova, chvíli stála v kostele, kde bylo poškození opraveno Janem Strnadem z Jablonce nad Nisou a pak byla vrácena do kapličky.

Nyní se již jen zkráceně zmíním o dalších sochařských památkách v obci:

U kostela svatého Bartoloměje stojí na pilířích hřbitovní brány dvě sochy. Jednou z nich je svatý Pavel. Zhruba před 15 lety spadl na hřbitov při nárazu vozu havarujícího do pilíře. Naštěstí se nepoškodil a byl vrácen na své místo. Druhá představuje zemského patrona svatého Václava, ta je ovšem poničená, chybí jí hlava. Obě byly vytvořeny jen pro pohled zpředu, záda soch nejsou vypracována, ale jen zhruba naplocho otesána. Stály zřejmě původně u zdi nebo ve výklencích. Uvnitř kostela se ještě nacházejí dvě již zmíněné sochy z branky do farské zahrady. Všechny tyto čtyři sochy pocházejí nejméně z 18. století a byly součástí areálu původního barokního kostela svatého Bartoloměje, vystavěného roku 1670 a zbořeného kvůli rozšíření v roce 1854.

V obvodu hřbitova stojí ještě za zmínku socha žehnajícího Krista, zdobící náhrobek rolníka Petra Kopala z Jílového, z roku 1860. Sokl pomníku pod sochou je zdoben dvěma reliéfy se světci, z nichž na čele je křestní patron nebožtíkův, svatý Petr. Petr Kopal z Jílového č. p. 40 zemřel podle matričního záznamu 6. března 1860 ve stáří 62 let[4]. Údaje na pomníku se rozcházejí s matrikou pouze v udaném stáří Petra Kopala. Ve vsazené břidlicové tabulce je uveden věk 65 let.

Svatého Petra jako svého patrona si nechal vytesat na pískovcový sokl pro kovový kříž s plechovými korpusy Krista a dvou světců či světic také Petr Šimůnek, sedlák a rychtář v Držkově č. p. 56. Kříž postavil na svém pozemku v roce 1826. V osmdesátých letech 20. století jsem jej zdokumentoval před starou stodolou při bývalé jízdní cestě do Plavů. Před zbořením stodoly v roce 1993 byl Šimůnkovými dědici rozebrán a zakrátko znovu postaven vedle bývalé Šimůnkovy brusírny, přestavěné na obytný dům č. p. 55, kde stojí dosud.

Poněkud výjimečnou ze všech těchto soch, které lze společně označit jako artefakty lidového sochařství, je náhrobní plastika Truchlící ženy s dítětem, která dnes stojí v síni pod věží držkovského kostela. Jedná se o empírovou pískovcovou sochu, kterou na hrob svého zemřelého manžela Johanna von Ehrenburg nechala umístit jeho pozůstalá vdova Babette, znovu provdaná von Khuenburg. V roce 1808 dala vystavět vedle kostela v obvodu původního hřbitova směrem do návsi n

ovou zděnou hrobku s nadzemní čtyřbokou kaplí se zaoblenými nárožími.

Kaple byla zasvěcena svatému Janu Křtiteli. Uvnitř se nalézal oltář s oltářním obrazem, sedátka pro věřící, kamenná deska kryjící vstup do krypty a pomník s epitafní deskou. Vchod byl chráněn kovovými dveřmi a snad i mříží. Nad vchodem byl zazděn pískovcový erb Ehrenburgů.

Jelikož půdorysné rozměry kaple odpovídaly půdorysu kostelní věže, ale zdi nemusely mít tutéž tloušťku, byl prostor v kapli větší, než je vstupní síň pod kostelní věží. Kaple byla kryta stanovou šindelovou střechou. Snad měla i věžičku, ta je však známá jen z pozdějších rekonstrukčních kreseb Aloise Otahala. Protože majitelé nedbali o údržbu, stav kaple byl již v šedesátých letech 19. století žalostný. Po prodeji Návarova v roce 1873 již dědicové vůbec neměli zájem kapli opravit a obec držkovská získala od c. k. úřadů povolení kapli strhnout. Došlo k tomu ve dnech 17. – 23. července 1880. Na hřbitově byl sklenut nový pohřební sklípek, po vykonání obřadů v kostele se zádušní mší za Ehrenburgy byla rakev s ostatky všeho, co bylo ve staré kryptě nalezeno, uložena do hrobky a zakryta kamenem, který předtím kryl vstup do krypty v kapli svatojánské. Vedle pak postaven pomník s Truchlící ženou a dítětem.

Pískovcový erb Ehrenburgů odvezl z Držkova v roce 1927 patron kostela Ing. Vilém Vaníček do Návarova a dal jej zazdít do venkovní zdi zámecké kaple Nanebevzetí Páně. Socha Truchlící ženy stála na hřbitově asi do roku 1937 a za faráře Stanislava Kolka byla jako památka umístěna na své současné místo v síni pod věží.

 

Jaroslav Hrách, kronikář obce Držkov

 

[1] Návarov byl dříve pouze Navarovem, Vilém Vaníček, majitel statku a nadšený badatel o jeho minulosti, lpě na tradici, neuznal prvorepublikové pojmenování Návarov a nazval svou práci Kronikou statku Navarova a v textu všude důsledně užíval tohoto tvaru. Já, ač mu dávám plně za pravdu, nevida důvod proč nahrazovat zavedená jména novotvary, musím se držet platného úředního pojmenování osady.

[2] Joachim Philipp von Ehrenburg, s vročením pořízení sochy a ehrenburgským erbem na podstavci.

[3] Anna Franziska von Ehrenburg, rozená Hildprant von Ottenhausen.

[4] OA Litoměřice, sbírka matrik FÚ Držkov, signatura L 33/20, strana 156.