Betonové pomníky – připomínka roku 1938

Lehký objekt J2/2/A-160Z při zeleně značené turistické cestě na Kančím vrchu

Česká republika si v letošním roce připomíná nejen sté výročí vzniku samostatného Československa, ale i další významné „osmičkové“ roky z moderní historie. Je však důležité nezapomínat ani na výročí neveselá a vidět jejich příčiny a důsledky. Jedním z nich je osudový rok 1938, kdy Československo ztratilo své pohraničí, aby později ztratilo i svoji státnost.

Pomyslným památníkem tohoto roku je pohraniční opevnění, jehož část najdeme dodnes i v Jizerských horách. Jestliže se některá kulatá výročí dočkají hlasité odezvy, pak 80 roků, které 20. května uběhly od částečné mobilizace Československé armády v roce 1938, mnozí ani nezaznamenali. Československo tehdy poprvé poslalo své vojáky do pohraničí, čímž si načas získalo uznání spojenců i nepřátel. Dnes již víme, že se jednalo pouze o dočasný efekt, neboť dějiny ještě v témže roce spěly k dalšímu nátlaku Německa na Československo, úplné mobilizaci v září a k Mnichovské dohodě a s ní související ztrátě pohraničních regionů.

Koncem jara 1938 již bylo mezinárodní napětí ve střední Evropě značně vysoké, především díky nedávné německé anexi Rakouska v březnu 1938 a pokračujícím nepokojům v Sudetech. Během 19. května 1938 se objevily zprávy o soustřeďování německých vojsk blízko hranic Československa. Vláda proto nechala 20. května 1938 mobilizovat řadu vojenských záložníků a posílila obranu hranic. Vlády Francie a Británie varovaly Německo, že v případě jeho útoku přijdou Československu na pomoc. Německá vláda popřela, že by docházelo k jakýmkoliv přesunům vojsk, a vzhledem k absenci skutečných známek vojenských aktivit akutní krize 23. května 1938 pominula. Z nastalé situace však obě strany vyvodily své důsledky. Německý kancléř Adolf Hitler nechal zcela přepracovat směrnici Fall Grün, tedy plán útoku na Československo, československá strana zase razantně urychlila postup výstavby statického betonového opevnění v blízkosti státních hranic. Nejvíce pevnůstek, včetně těch v Jizerských horách, bylo postaveno během léta roku 1938.

…ještě silnější byla vůle Vůdcova! – řopík z oblasti Stržového vrchu na propagandistické pohlednici z října 1938

Rozhodnutí vybudovat pohraniční opevnění padlo již 21. července 1934. Pro realizaci výstavby byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán. Podle zkratky druhého z nich se pro pevnůstky lehkého opevnění vžil známý název řopíky. Ve čtvrtek 12. prosince 1935 byl schválen první program výstavby opevnění, který počítal s výstavbou dvousledového těžkého opevnění od řeky Odry po Labe na severní hranici republiky. Dne 5. června 1936 byl schválen druhý program, který plánoval zřízení těžkého opevnění po celém obvodu hranic. Třetí program byl schválen 9. listopadu 1937. Ředitel ŘOPu Karel Husárek prosadil plán výstavby dvousledových lehkých objektů po celé délce hranic, posílenou na nejohroženějších úsecích linií těžkého opevnění. Výstavba celého opevnění měla být dokončena až po roce 1946.

Pro účely efektivního provedení stavebních prací byla republika rozdělena mezi sedm armádních sborů. Oblast severovýchodních Čech, včetně Jizerských hor, zajišťoval II. armádní sbor. Vznikající pevnostní linie byla plánována a budována v jednotlivých, na sebe navazujících úsecích. Výstavba opevnění byla převážně svěřena českým firmám z vnitrozemí. Velení armády se obávalo případných sabotážních akcí a nízké pracovní morálky ze strany německého obyvatelstva. Výstavbu pevnostní linie doplňovaly další ženijní práce – zpevnění či zřízení nových cest, okopy, valy a nově vykácené střelecké průseky. Mnohé jsou v krajině patrné dodnes. Opevnění bylo v oblasti Jizerských hor rozděleno do pěti stavebních úseků, které zajišťovaly především sedla a průsmyky – tedy místa, kde mohla armádní technika nejsnáze překonat horský masiv. V případě Jizerských hor se jedná o oblast Albrechtického sedla, Oldřichovského sedla, průsmyku u Smědavy a sedla u Horního Polubného a Kořenova.

Stejný objekt J2/23/A-160 z předchozí propagandistické pohlednice na současném snímku

Linie pohraničního opevnění do Jizerských hor vstupuje ze západu u Nové Vsi stavebním úsekem K-1 Mníšek, který zde navazuje na předchozí stavební úsek K-2 Chrastava. Stavební práce, které zde začaly na podzim roku 1937, měla na starosti firma Ing. arch. Jaromíra Dajbycha z Kutné Hory. Podařilo se zde vybudovat všech 57 plánovaných objektů, poslední z nich byl dokončen 24. června 1938 nedaleko vrcholu Kančího vrchu, kde na něj navazuje další stavební úsek, označený jako J-2 Raspenava. Jeho linii, obcházející ze severu Oldřichovský Špičák, Stržový vrch, Srázy a Poledník, mělo tvořit celkem 80 objektů. Dokončit se jich podařilo 68, u 12 z nich byly pouze započaty výkopové práce. Stavební firma Františka Krušiny z Bílé Třemešné, která tento úsek budovala, byla nucena řešit jedny z nejsložitějších terénních podmínek v rámci Československa vůbec. Kdo se někdy pohyboval v severních svazích Kopřivníku, nebo Poledníku, ví o čem je řeč. Náročný reliéf krajiny, skalnaté podloží a nedostatek přístupových cest práce neulehčovaly. V několika místech musely být k dopravě materiálu zřízeny lanovky.

Následující stavební úsek nese označení J-1 Jizerské hory. Začíná na východních svazích Poledníku, protíná údolí Malého Štolpichu, severně od Ptačích kup míří k Tetřeví boudě a mezi Smědavskou horou a Jizerou sestupuje do sedla a na Smědavu. Odtud linie pokračuje k Promenádní cestě, kterou kopíruje zhruba pod Černý vrch, kde již navazuje další stavební úsek CH-3 Jizerka. Již z tohoto popisu je patrné, že se jednalo o nejdelší jizerskohorský úsek pohraničního opevnění, který mělo tvořit celkem 125 pevnostních objektů. Dokončit se jich však podařilo pouze 33, dalších 19 bylo rozpracováno. Důvodů je hned několik: stavební práce byly zahájeny až v červenci 1938 a navíc byly znovu prováděny kutnohorskou firmou Ing. arch. Jaromíra Dajbycha, která mohla své kapacity naplno uvolnit až po dokončení úseku K-1 Mníšek; další roli hrál reliéf a struktura krajiny, a podobně jako v případě úseku J-2 Raspenava, absence kvalitních přístupových cest. Zdejší terén se projektantům zdál jako téměř neprůchodný, tudíž rozhodně nebyl prioritou. Prvních šest objektů bylo dodatečně přesunuto do sousedního úseku J-2, můžeme je spatřit v blízkosti zeleně značené cesty z Poledníku k Bílé kuchyni. Vzhledem k nízké úrovni dokončenosti úseku vznikla mezi Smědavskou horou a Bílou kuchyní více než sedmikilometrová proluka, a tak na další řopíky narazíme až v okolí Smědavy a podél západní části Promenádní cesty.

Při výstavbě opevnění mnohdy docházelo k necitlivým zásahům do krajiny

U řady objektů objevíme jen pozůstatky započaté práce, někde je vybetonovaná základová skořepina, jinde najdeme zbytky výkopových prací, nebo jen úpravy terénu na vytipované lokalitě. Dobře jsou tyto přípravné práce vidět na severních svazích Holubníku a Ptačích kup a v blízkosti žluté značky na jihu Smědavské hory. Po mnoha objektech však zbyl jen zákres v plánovacích mapách, sled událostí byl na podzim roku 1938 rychlejší. Pokud by se případný badatel chtěl vydat za těmito stopami do terénu, je třeba vybavit se souřadnicemi poloh jednotlivých stanovišť a počítat s náročným hledáním. Od stavební činnosti uběhlo již osm desetiletí a příroda si pozůstatky lidské činnosti bere rychle zpět. Jak je uvedeno výše, na Promenádní cestě najdeme počátek stavebního úseku CH-3 Jizerka. Také jeho stavba byla zadána až v červenci 1938, což znamená, že z plánovaných 38 objektů lehkého opevnění se podařilo dokončit pouze pět, poslední z nich 15. září 1938, tedy jen několik dní před podpisem Mnichovské dohody. Všechny najdeme v blízkosti Promenádní cesty nad Jizerkou, nejznámější z nich se nachází na frekventovaném turistickém rozcestí U Bunkru. U dalších 23 objektů se pražské firmě Ing. Emil Ženatý, Zunt a spol., která úsek CH-3 Jizerka budovala, podařilo vybetonovat pouze základovou skořepinu, nebo provést vyhloubení výkopů. Práce na zbylých 10 objektech nebyly zahájeny vůbec. Plánovaný úsek pokračuje z Promenádní cesty k samotě Na Kobyle, nad níž kilometr východně od vrcholu Zámků končí. I přes poměrně malý počet vybetonovaných řopíků patří úsek CH-3 nepochybně k velice zajímavým, a to zejména pro velké množství dochovaných výkopů a skořápek na kterých lze dobře sledovat postup výstavby.

Poslední jizerskohorský úsek opevnění je označen jako CH-2 Polubný. Jde o důležitou uzávěru sedla Polubný–Kořenov, které byla věnována mimořádná pozornost. Stal se tak nejlépe vybudovaným úsekem v Jizerských horách. Úsek začíná východně od Zámků, pokračuje směrem k Václavíkově Studánce, po loukách mezi chalupami Horního Polubného přetíná Kořenovské sedlo a končí pod vrchem Hvězda na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor. Úsek budovala firma Ing. Vosátka z Velkých Hamrů, které se zde podařilo od 10. července 1937 do 7. června 1938 dokončit všech 50 plánovaných objektů. Celý úsek byl ještě do podpisu Mnichovské dohody postaven, vyzbrojen, a vybaven ventilátory. Do budoucna se v prostoru Horního Polubného počítalo i s výstavbou velkých pěchotních srubů, podobně jako u Náchoda, v Orlických horách, nebo na Kralickém Sněžníku. Jen pro zajímavost: nejvýše položený dokončený bunkr v Jizerských horách leží v nadmořské výšce 974 metrů a najdeme ho na úbočí Smědavské hory nedaleko turistického rozcestí Paulova paseka. Jistě jste si také všimli, že označení jednotlivých úseků písmeny i čísly má sestupný charakter. Ředitelství opevňovacích prací totiž úseky značilo proti směru hodinových ručiček, při popisu od západu k východu se tedy pohybujeme proti směru značení i číslování jednotlivých řopíků.

Okolí většiny opevněných objektů si po osmi desetiletích bere příroda zpět

Závěrem se ještě zmiňme o výstavbě kasáren, ve kterých mělo být vojsko umístěno v době mimo pohotovost, neboť pevnůstky byly značně vzdáleny od mírových kasáren jednotek určených k jejich obsazování. Tyto budovy vznikaly v týlu opevnění. Centrální a západní část Jizerských hor měl obsadit 44. pěší pluk z Liberce, východní část pak 47. pěší pluk z Turnova. Ve sledované části hor měla vyrůst zděná kasárna na Kristiánově, jižně od Smědavy a na Souši. Dřevěné chaty měly stát u Holubníku, na Čihadle, u Albrechtic a u samoty Na Kobyle. Z dřevěných chat lze nalézt nanejvýše zbytky základů. Skoro dokončena byla pouze kasárna poblíž Smědavy a na Souši. První jsou zcela zlikvidována a jen název Kasárenské cesty připomíná jejich dávnou přítomnost, druhá kasárna na Souši byla přestavěna a slouží nyní k rekreaci. Na Kristiánově byly dokončeny dvě budovy, u třetí byly hotovy jen obvodové zdi. Na výstavbu padly i staré stromy z kristiánovského lesního hřbitova. Při ústupu armády v říjnu 1938 navíc shořel zdejší panský dům. Ale to již vyprávíme jiný příběh.

V dokumentu České televize Cesty a scestí Jizerských hor zazněla tato krásná definice opevnění a jeho místa v historii Československa: „Válečné pomníčky nepadlých z nevybojované války. Bludné balvany, které kdysi – marně, navalili do cesty silám zla“. Narazíme-li někdy v Jizerských horách, ať již cíleně či náhodou, na pozůstatky pohraničního opevnění z roku 1938, vzpomeňme na to, že v jednotlivostech i jako celek opravdu tvoří pomník. Pomník lidského odhodlání hájit vyšší hodnoty na úkor vlastního pohodlí. Tedy vlastnosti, která možná dnes ve společnosti tolik chybí.

Bohumil Horáček

Lehký objekt J2/2/A-160Z při zeleně značené turistické cestě na Kančím vrchu