Žigulíkem pod Frýdlantské cimbuří

Podělím se s vámi o příběh, u kterého mi ale chybí spousta dat, protože jsem si tehdy nic nezapsal a paměť si ta data a jména ne a ne vybavit. Ptal jsem se synka, který říká, že myslí, že mu tehdy bylo deset, možná jedenáct let, což by odpovídalo rokům 1990 nebo 1991. Já si myslím, že se následující příběh odehrál někdy v srpnu či září 1992–93.

Začalo to tím, že jsem od pana Turka, člena Spolku Patron, dostal materiály o zřícených německých letadlech za druhé světové války v Jizerských horách. Nato jsem se rozhodl najít nad Horním Hlídačem Koutu zbytky německé stíhačky ME 109. A tak jsme se společně se synem Martinem k Hlídačům Koutu vypravili. Nejprve jsme navštívili památku Miroslava Machoviče a pomníček U Pánaboha, ale protože nad Hlídačem Koutu byla vysoká tráva a začalo poprchávat, hledání jsme odpoledne vzdali a začali sestupovat k Černému potoku. Ve změti skal jsme našli převis s malým ohništěm, kde jsme si opekli buřty a schovali se před nepříjemným deštěm. Když nepřestávalo pršet, sestoupili jsme k Černému potoku, překročili ho a stoupali ke Kozí stezce.

Foto Karel Nádeník

Byli jsme asi uprostřed roviny ke Kameni osvobození (Kameni republiky), když jsme na cestě zaslechli volání: „Haló tady, tady!“ Asi 20 m nad cestou jsme našli ležícího staršího pána ve věku asi 60 let. Na sobě měl manšestráky a větrovku. Na moji otázku, co se stalo, odpověděl, že prý byl na borůvkách na Frýdlantském cimbuří a začalo pršet, tak že půjde domů, ale ne po cestě, jelikož se chtěl podívat po houbách. Při chůzi v terénu se mu noha dostala mezi dva kameny a při pohybu vpřed v holeni praskla.

Ulomil jsem dva klacky, z batohu vyndal stahovací obinadlo, přiložil ze stran dlahy a s Martinovou pomocí jsem nohu co nejpevněji stáhl. Martin mu zlomeninu nadlehčoval a já ho za podpaží táhl ke Kozí stezce.

Zraněného jsme přikryli pláštěnkami a spěchali dolů do Bílého Potoka k hájovně, kde žlutá značka vchází do lesa – tam jsem měl zaparkovanou Ladu 1200.

Zabouchal jsem na dveře hájovny, vyšel menší člověk: „Dobrý den, máme v lese zraněného chlapa, nemáte tady GAZE?“

„No to nemám,“ on na to.

„Tak zavolejte do frýdlantské nemocnice, někde jsem četl, že tam dostali terénní sanitku!“

„Nejdou telefony, byla bouřka…“

„Tak musíme zavolat do Hejnic!“

„Ani tam nejdou telefony…“

Vzal jsem tedy lesáka s sebou a Žigulíkem jsme po Kozí stezce – za neustálení odvalování a podkládání kamenů, vyjeli až ke zraněnému. Byl stále ještě při vědomí, natáhli jsme ho na zadní sedadlo. Už byla skoro tma, zima a stále mrholilo, a tak cesta zpět byla možná ještě složitější, a bez pana lesáka a syna Martina bych to na kamenité Kozí stezce asi nezvládl. Zraněný pán ještě cestou povídá, že je u maminky v Hejnicích a že jí to musí říct. Zajeli jsme ještě k takovému malému domečku, stará paní plakala, ale my jsme hned pokračovali dál do frýdlantské nemocnice.

Cestou jsem se ještě od zraněného dozvěděl, je inženýr a má na starosti telekomunikace na Ještědu. Místo havárie ME 109 nám prý po uzdravení ukáže, jsou tam ještě zbytky plexiskla. Pak už honem domů, tma jak v pytli a manželka byla strachy bez sebe. Prostě mobily tehdy ještě nebyly. A stíhačka ME 109? Tu jsem dodnes nenašel…

František Koucký