Nevkus do Jizerských hor nepatří

Detail křížku na Brzdě, který po zničení původního Spolek Patron obnovil

Pomníčky v Jizerských horách vznikají a zanikají. Je tomu tak odpradávna. Nikdo již dnes nezjistí, kdo, kdy a proč zřídil vůbec první pomníček v horách. Možná to byla jen dřevěná deska nebo překřížené větve, a dost možná, že nejstarší jizerskohorský pomníček neměl s křížem pranic společného.

Většina pomníčků, které dnes považujeme za staré a nazýváme je familiárně „rodinným stříbrem“, vznikla v průběhu 19. století. Některé z památek jsou ještě starší, ale i nejstarší nesahají dál, než do poloviny 17. století. Lidé se v horách rodili, žili, umírali. Mnohdy za velice tvrdých podmínek. Zemřel-li někdo, byl podle staletí osvědčených pravidel pohřben do vysvěcené půdy na hřbitově. Pokud někdo zemřel nešťastnou náhodou, zřídili pozůstalí na místě pomníček, tělo nešťastníka však stejně putovalo na hřbitov. Pomníčky pak vznikaly i jako poděkování za šťastnou událost, jako cesta k utišení svědomí, či jako prostředek k propojení se s boží vůlí. Dělo se tak s pokorou k životu jako takovému, ke kraji, který dával obživu, a tehdy ještě – i k Bohu.

Kámen Brzda s velkým kovovým křížem v roce 1927. Patrný je průsek staré cesty

S průběhem let a staletí se potřeba vzniku postavení pomníku měnila, a tak se svých pamětních míst dočkali monarchové, pak republika a její politici, vojáci – od těch rakouských až po rudoarmějce, zasloužilí pracovníci, Jára Cimrman, cyklisté, motorkáři, adrenalinoví sportovci, náhodní návštěvníci hor, nebo ti, kteří jen jeli či prošli okolo, a hory si doživotně zamilovali. S tím vším se Jizerské hory a ochránci jejich pomníčků dokázali vypořádat, mnohdy i za docela dramatických okolností. Časem se ale pocit potřeby (zpravidla už pozůstalých) mít v horách pomníček rozšířil natolik, že se z horských svahů a skalních úpatí stává „hřbitov“, kde mnohdy končí lidský popel, místo toho, aby byl řádně uložen na skutečném hřbitově. Tak se někdy stane, že při trhání borůvek nevědomky a nepietně šlapeme po místě něčího posledního odpočinku.

Druhý křížek je nejen nevhodný umístěním, nevkusná je i jeho podoba včetně hřbitovních ozdob

I s tím se ale „pomníčkáři“ už nějak smířili. Co jsme však objevili na podzim roku 2018 na kameni zvaném Hemmstein neboli Brzda, předčilo všechna očekávání. Jako by nestačily nápisy azbukou, objevil se přímo na památce, na kterou členové Spolku Patron před lety znovu umístili sražený kříž, další – tedy druhý – křížek! Pěkně zasazený do těla kamene, s tabulkou a jménem i životními daty – to vše čerstvě „dušičkově „ozdobeno“. Možná, že u kamene spočinul i popel, charakter a provedení vzpomínkového místa tomu nasvědčuje.

Hemmstein, či chcete-li Brzda, však sloužil úplně jiným účelům. Svážeči dřeva věděli, že u kamene musí začít brzdit naložené saně před prudkým sešupem do údolí Smědé. Jistě se tu i pomodlili za úspěch nebezpečné jízdy. Podobu památky, jak vypadala ještě v polovině minulého století, najdete na barevné fotografii na vnitřní straně obálky. Umístění pohřebního křížku dokazuje nejen neznalost autora, ale i notnou dávku nevkusu a sobectví, kterou poničením této památky předvedl.

Instalace druhého křížku pobouřila veřejnost v širokém okolí a nesouhlasí s ní ani výbor Spolku Patron. Nevkus do Jizerských hor nepatří, a proto, čte-li tyto řádky zhotovitel nového křížku na Brzdě, žádáme jej tímto o jeho odstranění. Pokud ho tady někde nutně potřebuje mít, najde v okolí dostatek jiného kamení.