Nešťastný a neveselý rok 1866 v údolí Smědé
Vpád Prusů na Frýdlantsko
„Veselé Vánoce a šťastný nový rok,“ přejeme si obvykle na přelomu let. Jestli si lidé navzájem podobně přáli i s příchodem roku 1866, to s jistotou nevíme, jisté ale je, že ten rok pro mnohé z nich šťastný nebyl. Od jeho počátku rostlo napětí mezi Pruským královstvím a Rakouským císařstvím, donedávna ještě spojenců, a titulní strany novin stále častěji přinášely zprávy o nesmiřitelném postoji obou stran. Schylovalo se k nejkrvavější válce 19. století.
Léto 1866 – Prusové táhnou Frýdlantskem
Přestože tady neproběhla žádná bitva, nezůstalo ušetřeno ani Frýdlantsko. V sobotu 23. června se ze všech stran a po všech cestách začaly valit tisíce pruských vojáků a už kolem sedmé hodiny ranní se nečekaně objevil jejich předvoj v Raspenavě. A odpoledne zde bylo už na 9 000 mužů, kteří kupodivu nenarazili na vojenský odpor a rozhodli se tady najít kvartýr. Místní sedláci byli nuceni ubytovat po třech až pěti stovkách mužů, obyvatelstvo muselo nepřátelské armádě poskytnout veškerou stravu, lidé přišli o úrodu i domácí zvířectvo. Než vojsko odtáhlo přes Hemmrich k jihu, byli všichni dokonale ožebračeni. Nejlépe ještě dopadli obyvatelé Bílého Potoka, kterým Prusové neprotáhli, a jen o málo hůře na tom byli v Hejnicích a Libverdě.
Smolný rok rodiny Josefa Krauseho a jeho syna Floriana, zvaného Wenzerich
Na straně 122 matriky narozených v Bílém Potoce se můžeme dočíst: 21. ledna 1834 se v domě č. 154 narodil chlapec Florian; na svět mu pomohla porodní bába Johanna Wildnerin (Wildnerová) a ještě ten den jej P. Bernard Westermayer pokřtil. Otec Joseph Krause, domkář v Bílém Potoce č. 154, syn Wenzela Krauseho, domkáře z č. 52. Matka M. Anna, dcera Christopha Neumanna, domkáře v č. 187.
V domě č. p. 58 v Libverdě hospodařil kdysi sedlák Florian Krause, zvaný Wenzerich
Rok 1866 byl pro libverdského sedláka Floriana Krauseho a jeho otce Josefa z Bílého Potoka tragický. Zima se již chýlila ke konci, když se Florian vydal do hor, aby na dřevařských saních svezl do údolí polena, která tam měl připravená již od podzimu. Už nemůže otálet, je 19. března 1866, a jaro jistě zaklepe co nevidět na dveře i v rokli Smědé. Údolí je však sevřené a sluneční paprsky se sem zatím nedostanou.
Iniciály a letopočet ve štítu odkazují patrně na Rudolfa Krauseho. Zda k jeho předkům patřil Florian Krause není doloženo.
Jen strmé cesty, v zimě dřevařské svážnice, vedly v té době do Bílého Potoka od Smědavy a Šindelovým dolem, aby se níže spojily v jednu, která po Sedmitrámovém mostě překonávala Smědou. Krause s naloženými saněmi měl už most za sebou a teď mu zbývalo jen stočit saně mírně doleva, vyhnout se skalní stěně Kozího hřbetu – krátký sjezd a měl být v bezpečných místech – Kozí hřbet, oddělující Smědou a Husí potok, neprotínala tehdy ještě silnice, jejíž stavba byla zahájena v Bílém Potoce až v roce 1893. Až ke Smědavě byla dotažena o dva roky později. Sedmitrámový most byl však zakreslen i s názvem již v lesnické mapě z roku 1880, bez názvu i v mapě stabilního katastru z roku 1843. Most byl postaven zřejmě v roce 1805, současně s cestou spojující Bílý Potok se Smědavou. Florian snad na chvíli ztratil koncentraci, snad nezvládl své saně a najel na vyčnívající balvan či zavadil o strom, můžeme o tom jen spekulovat. Nečekaný náraz jej vymrštil z labilního posedu a v mžiku následoval prudký úder oje saní do hlavy. Florian krátce nato ztratil vědomí. Kdosi z kolegů-dřevařů jej dopravil k jeho rodičům bydlícím v Bílém Potoce č. p. 52. Ještě týž den v noci vydechl nebohý Florian naposled…
Ostatky Floriana Krauseho a jeho matky Marie Anny, rozené Neumannové, jsou uloženy v hrobce rodiny Neumannových v Bílém Potoce, foto Herbert Endler
Dva dny po nehodě vyšla v Libereckých novinách (Reichenberger Zeitung, 21. 3. 1866) zpráva: Bílý Potok, 19. března (neštěstí). Bylo nám napsáno: Dnes k večeru byl Florian Krause, majitel selské usedlosti č. p. 58 v Libverdě, kvůli splašení jednoho ze svých koní udeřen tak nešťastně do hlavy ojí vozu naloženého dřevem, že ještě v noci zemřel. Mohlo by se tedy zdát, že Krause neřídil dřevařské saně, nýbrž že vedl pár koní zapřažených před těžkým povozem. To však je v rozporu s jinými informacemi, které v tisku později vyšly. Tak například ve Slavnostním spisu k památce 300letých oslav založení Bílého Potoka 15. července 1894 (Festschrift zur Erinnerung an das 300jährige Orts-Gründungsfest in Weisbach am 15. Juli 1894) psal emeritní řídící učitel Josef Stelzig: 1866 – 19. března u svého otce v Bílém Potoce č. p. 52 zemřel na následky otřesu mozku způsobenému v lese nešťastnou náhodou úderem oje saní 32letý Florian Krause, sedlák v Libverdě.
Jméno otce, Josefa Krauseho, na desce nenajdeme, foto Herbert Endler
Zjevný nesoulad je tedy v tom, jaký dopravní prostředek Krause řídil, i když podstatnější byl stejný závěr: sedlák a dřevař Florian Krause se nedožil dalšího jitra. Objasnění můžeme hledat v matrice zemřelých Bílého Potoka z roku 1866 na straně 187. P. Cajetanus Hahn do ní zapsal: 19. 3. 1866 večer v 11 ½ hodiny Florian Krause, sedlák z Libverdy č. 58, okres Frýdlant, katolického vyznání, zemřel kvůli rychlé smrti bez posledního pomazání. Do kolonky Příčina úmrtí farář Hahn uvedl: Otřes mozku následkem prudkého úderu oje saní. V dokumentu se dále píše, že k úmrtí došlo v č. 52 a pohřeb zesnulého se konal 22. března v 10 hodin dopoledne na místním hřbitově. V čele smutečního průvodu šli zřejmě oba rodiče.
Jenomže neuplynuly ještě ani tři měsíce a Josef Krause kráčel na hřbitov znovu, když na poslední cestě vyprovázel svoji ženu Marii Annu, která zesnula ve svých 71 letech. Anna byla sice o deset starší než Josef, přežil ji však o 15 let; zemřel v roce 1891 v požehnaném věku 86 let. Farář v matrice zemřelých uvedl, že byl drobným zemědělcem (Feldgärtner) a obchodníkem se dřevem. Hřbitov byl v Bílém Potoce založen pouhý rok před neštěstím Krausových. Hrobka, ve které byly ostatky nebohého Floriana a jeho matky uloženy, se kupodivu zachovala až do současnosti.
Obnovený pomník Wenzerichovy smrti
A proč se Floriánovi říkalo Wenzerich? Z různých dokladů je patrné, že jméno Krause bylo na Frýdlantsku velice rozšířené, a nebylo výjimkou, že shodná byla i jména křestní. Proto bývalo běžné jejich nositele odlišovat různými přezdívkami. Většinou souvisely se jmény příbuzných, zaměstnáním či nějakým zvláštním znamením. Herbert Endler vyslovil myšlenku, že Wenzerich mohlo být složeninou jmen Wenzel a Erich (Wenzel, tedy Václav, se jmenoval Florianův dědeček).
Pro úplnost ještě doplňme, že ve známém článku o jizerskohorských pomníčcích v Ročence německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory pro rok 1925 napsal mimo jiné Josef A. Leubner: „Kamenný obelisk pod Sedmitrámovým mostem označuje místo, kde se neštěstí událo. Znázorňuje ho obrázek na zapuštěné plechové tabulce obsahující i jméno a datum.“ Autor se snad zmýlil v tom, že v případě Wenzerichova pomníčku sotva můžeme mluvit o obelisku.
Za spolupráci při bádání v matrikách děkuji Herbertu Endlerovi.
Otokar Simm