Horní Polubný – kámen se neumí bránit

Již řadu let se zajímám o drobné památky. Některé mne zaujmou svým umístěním v krajině, jiné tím co připomínají, další svým neobvyklým tvarem nebo zobrazením symbolů, které v okolí nejsou běžně používané. Jedním takovým je památník, stojící donedávna v parku na jižní straně kostela v Horním Polubném.

Objekt byl tvořen poměrně masivním stupňovitým podstavcem, na němž byla umístěna jehlanovitá část, která se však neobvykle zužovala směrem dolů. Na památníku byl umístěn nápis ZA VAŠI OBĚŤ VÁM NAŠI LÁSKU. Nad nápisem byl zobrazen reliéf čtyř hlav vojáků v helmách. Dříve ještě bývala na vrcholu památníku pěticípá hvězda, a tak se dalo usuzovat, že byl v této podobě postaven jako pocta osvoboditelům. A protože i zdejší kraj osvobodila v roce 1945 sovětská vojska, byl pomník označován jako Památník rudoarmějců.

Z některých zdrojů jsem ale zjistil, že nešlo o původní podobu památníku, a ani místo, kde se nalézal, nemělo být původní. Jelikož při svých pátráních rád využívám Státní okresní archiv v Jablonci nad Nisou a pomoc jejich ochotných pracovníků, i tentokrát jsem se na tuto instituci obrátil. První tiskovinou, do které jsem mohl nahlédnout, byl „Výkaz stavu spolků válečných veteránů, které přísluší XIII. okresnímu svazu válečných veteránů Jablonec nad Nisou pro spolkový rok 1910“. V závěru této brožury byla na straně 122 zmínka o válečném památníku v Polubném. Je zde zveřejněna i jeho podoba a vzhledem k tomu, že informace byla vydána v roce 1910, dá se předpokládat, že jde o jeho původní vzhled.

Spolek válečných veteránů v Polubném byl založen v roce 1865 a jeho protektorem se stala Jeho Jasnost kníže Alain Rohan. Je zde uvedeno, že v době zřízení památníku měl tento spolek 316 členů a dva podpůrné fondy, a to fond vdovský a sirotčí. Také se zde můžeme dočíst, že před kostelem v Horním Polubném zřídil spolek v roce 1895 pomník na paměť synů obce Polubný padlých v polních taženích 1845–1878. Zhotoven byl z weckelsdorfského pískovce (Weckelsdorf – Teplice nad Metují) ve tvaru pyramidy a nese mimo jmen padlých i následující věnování vyryté v mramoru:

Dies Denkmal weihen Euch Eure Kameraden;

die Mitwelt und die Nachwelt soll es lesen,

wie furchtlos Ihr bei Sturm und Kanonaden,

wie treu Ihr seid bis in den Tod gewesen.

Další materiál, který jsem ke studiu ve Státním okresním archivu v Jablonci nad Nisou získal, byla Kniha protokolů ze zasedání vojenských vysloužilců Polubný 1886–1901. Hned na úvod jsem zjistil, že předchozí informace, která datovala vznik pomníku do roku 1895, nebyla pravdivá. V protokolu z 3. června 1895 se píše, že byla zvolena komise pro zřízení válečného památníku; za zmínku stojí, že v komisi je jmenovitě uvedeno 71 osob. Až teprve v protokolu z 22. února 1896 je uvedeno, že bylo usneseno zhotovit válečný pomník z weckelsdorfského kamene. Jeho výroba a postavení bylo zadáno firmě Umann a Krause. Tato se zavázala, že za celkový obnos 820 fl. pomník do 1. července 1896 připraví k odhalení…

To bylo předloženo valné hromadě spolku 15. března 1896 ke schválení a současně se řešilo, na kterém místě má být postaven. Po delší debatě bylo rozhodnuto, že určení místa bude přenecháno výboru. Starosta obce August Preussler sděluje shromáždění, že památník bude zhotoven z pískovce se čtyřmi mramorovými deskami, na kterých budou vytesána jména a data padlých a pohřešovaných vojáků. Byl také přečten a odsouhlasen děkovný text, který se na pomníku objeví.

Na jednání výboru z 29. března 1896 bylo schváleno již dříve navržené umístění pomníku v parku velkoknížete Rohana, který se nacházel na křižovatce obecní cesty na Jizerku a silnice do Zeleného Údolí. V tomto směru má být podána žádost na Jeho Jasnost knížete Rohana. Na vědomí byla též vzata jména padlých a pohřešovaných a staviteli Krausemu bylo zadáno zhotovení desek z bílého mramoru. Na výboru 3. května 1896 byl projednáván protinávrh k umístění pomníku na Kunzeho louce, přítomní se však dohodli posečkat s rozhodnutím do doby, než bude vyřízena žádost zaslaná knížeti. Pan Krause navrhl současnému předsednictvu, aby s předsedy jednotlivých komisí spolku založili ústřední komisi pro tuto slavnost. Mají být zřízeny i další komise:

1. pro stavbu a dekorace,
2. přivítací,
3. hospodářská a ubytovací,
4. finanční,
5. pořádková,
6. pro zábavu.

Následuje opět jmenný výčet všech členů. Slavnostní řeč sestaví řídící učitel Reckziegel.

Dle protokolu spolkového výboru z 22. června 1896 byl přečten dopis lesní správy Polubný ohledně povolení stavby v parku lesního úřadu od Jeho Jasnosti knížete Alaina z Rohanů. Místo bylo jednohlasně přijato a zapisovatel byl pověřen lesní správě odpovědět a zároveň odeslat děkovný dopis Jeho Jasnosti. Bylo odsouhlaseno, že odhalení válečného památníku se uskuteční 19. července 1896. Program byl svěřen příslušnému výboru. Za přípravu pohoštění (polévka, hovězí maso a 2x pečeně) bez nápojů požaduje pan John 1 floren. Předseda podává návrh, aby byl památník odhalen s církevními obřady. Jako slavnostní kancelář je určeno obydlí pana Stollowského v č. p. 541. Za pronájem místa na louce pana Carla Kunzeho spolek zaplatí 20 fl., stanovena byla i cena za povolení k postavení prodejního stánku: pro člena spolku 4 fl., pro nečlena 6 fl. Nutné výlohy budou hrazeny spolkem a každá komise je nabádána k co největší šetrnosti. Jmenovitě je uvedeno i 25 pozvaných dam. Padl též návrh pozvat plukovní kapelu, vyšlo však najevo, že by spolku přinesla další výdaje ve výši nejméně 150 fl. Návrh byl proto zamítnut a namísto ní byla pozvána spolková kapela. Po schválení jejího vystoupení na slavnosti vyjádřil Johann Bartel celému spolku slova uznání. Mohlo by se zdát, že vše bylo připraveno, zajištěno, ale…

Valnému shromáždění spolku konanému 5. července 1896 sděluje stavitel Krause, že je nemožné památník do 19. července postavit. Dodavatel prací mu napsal, že kvůli nedostatku pracovních sil nemůže dílo v termínu dokončit. Josef Neumann navrhuje trvat na dohodnutém termínu, jinak bude od stavitele požadována pokuta 100 fl. Většina členů spolku s tím souhlasí. Josef Křížek shromáždění sděluje, že Johann Neumann, člen spolku, se vypravil do Weckelsdorfu, aby na místě zjistil, jak to se zakázkou vypadá. Prý zjistil smutnou skutečnost, že dodavatel se nachází ve špatné situaci a pomník zřejmě nebude schopen v termínu dodat.

Jak se ukázalo, nebyl to zdaleka jediný problém. Starosta August Preussler na posledním zasedání výboru spolku navrhl stavbu památníku odložit, protože k pořízení základu chybí podstatná částka. Bylo proto dohodnuto obeslat čestné členy a majetné osoby prosebnými dopisy se žádostí o příspěvek. Starosta též navrhl nepožadovat po firmě odškodnění 100 fl., ale místo toho od stavitele požadovat bezplatné vyzdění a postavení památníku. Stavitel Krause toto řešení přijal.

Několik členů na zasedání žádalo, aby ke stavbě došlo v daném roce. Do shromáždění byl též přizván kameník Waclawik, jenž měl do příští výborové schůze předložit cenový návrh na stejný památník ze žuly. V dodatku se uvádí, že při mimořádné valné hromadě stavitel Krause prohlásil, že památník nepostaví, a že je nutné předat zakázku někomu jinému. Další údaj, který kniha protokolů jednání spolku obsahuje, je zápis ze shromáždění veteránů z 16. července 1896. Byl zde přečten přípis od firmy Umann a Krause, v němž bylo zdůvodněno, že firma nemůže vypovězení ze strany spolku přijmout, neboť není jejich vinou, že památník nebyl včas dokončen. Dále se firma zavazuje, že spolku památník předá do 14. srpna tohoto roku kompletně hotový, a v případě nedodání zaplatí spolku odškodnění 500 fl.

Nad tímto bodem se rozvinula bouřlivá debata, načež shromáždění veteránů skončilo bez výsledku. Někteří byli pro přijetí, jiní zase pro nepřijetí návrhu, resp. stavba pomníku měla být přeložena na příští rok. Shromáždění bylo ale seznámeno s tím, že odsunutí na příští rok není dost dobře možné, protože prosebné dopisy čestným členům a movitým osobám byly již rozeslány. Celá oblast působnosti spolku – Horní Polubný, Kořenov, Zelené Údolí, Černá Říčka a Dolní Polubný – byla tedy mezi členy spolku rozdělena s tím, že se mají u stran vhodnou formou přimluvit za poskytnutí příspěvku.

V zápisu spolkového výboru z 16. srpna 1896 jsem zjistil, že po rozpravě bylo stanoveno, že dnem odhalení pomníku bude neděle 6. září 1896. O den dříve, v sobotu 5. září večer, se bude konat čepobití pod vedením spolkové kapely na trase z Horního Polubného do Zeleného Údolí a přes Kořenov. Zvací průvod pak projde v neděli ráno i po trase Dolní Polubný – Černá Říčka. Vše ostatní se bude řídit dle dříve přijatého programu. Ovšem i zde jsem zaznamenal menší změnu: za slavnostní tabuli musel spolek připlatit 20 krejcarů, takže celkem 1 fl. 20 krejcarů.

Pozvánky zajistí předseda a zapisovatel. Stavitel Krause na sebe pohotově bere obstarání slavnostních medailí, které budou na místě prodávat výše zmíněné pozvané dámy. Raimund Austel požádá fotografa Karaska, aby válečný památník vyfotografoval. Prodej fotografií měly též na starost dámy. Na závěr se uvádí, že místní tambor projde v den narozenin Jeho Majestátu (18. srpna) celé spolkové území, za což obdrží odměnu 5 fl. S napětím jsem očekával popis slavnostního odhalení památníku dne 6. září 1896. Bohužel v knize protokolů následuje až doklad z 8. prosince 1896, kdy se projednávaly finanční záležitosti spojené se slávou. O vlastním průběhu slavnosti zde není ani slovo… Valná hromada spolku z 18. února 1897 se seznámila s vyúčtováním akce a současně s dopisem stavební firmy Umann a Krause. Ta poskytla slevu 100 florenů; tato částka má být dána do fondu pro údržbu památníku. Shromáždění informaci s uspokojením přijalo a schválilo.

Vodítkem pro moje další bádání bylo datum odhalení památníku 6. září 1896. V dobovém tisku Gablonzer Anzeiger vyšel 8. září 1896 na 4. straně článek, který o slavnosti pojednává. Píše se v něm, že pomník stojí na východní straně kostela u odbočky silnice do Zeleného Údolí. Postavili ho stavitelé Umann a Krause za 1 200 fl. Na slavnost se dostavili zástupci veteránských spolků z Rokytnice, Smržovky, Harrachova-Nového Světa, Šumburku, Desné, Albrechtic, Josefova Dolu, Maxova i Hejnic v celkovém počtu bezmála 300 osob. Přišli samozřejmě i zástupci dobrovolných hasičů, tělocvičných a jiných spolků, dále čestní hosté a členové. Když se společnost shromáždila u spolkového lokálu, vyšel slavnostní průvod k památníku.

Účastníci byli pozdraveni jménem obce starostou Augustem Preisslerem, za pořádající spolek prvním předsedou Siegmundem Neumannem. Potom farář Anton Rössler monument vysvětil, načež byl pomník odhalen. Pan farář pak vystoupil na řečnickou tribunu a pronesl světící projev. S provoláním slávy Jeho Majestátu zakončil svůj hluboce pojatý, myšlenkově bohatý a v pravém křesťanském a patriotském duchu pronesený projev, který ve všech zanechal velký dojem. Pěvecké spolky přednesly za doprovodu orchestru světící píseň od Eduarda Tauwitze.

Zástupci spolků položili k patě obelisku věnce, další přidaly paní Anna John a Wendelina Sachers z Kořenova, pozůstalé po padlých vojácích. Kaplan Ferdinand Beer za asistence vojenského kaplana Ed. Rökliga celebroval u oltáře před sochou sv. Jana Nepomuckého polní mši, po které střelecký spolek z Harrachova-Nového Světa vypálil salvy. V článku se píše, že památník má tvar obelisku, spočívá na dvoustupňovém podstavci, majícím tvar kostky. Na čelní straně je umístěna dvouhlavá císařská orlice, na stranách jsou vojenské symboly. Obojí je odlito ze zinku. Do podstavce jsou vsazeny čtyři mramorové desky, na čelní je oslavný nápis, ostatní nesou jména padlých, která jsou uvedena včetně doby a místa úmrtí. Článek končí informací, že je monument ohrazen čtyřmi žulovými sloupy spojenými řetězy. Na tmavozeleném pozadí vysokých stínících stromů obzvláště vyniká a slouží obci k ozdobě a jejím obyvatelům ke cti.

Čas běžel, svět se přehoupl do nového století a v roce 1914 byl rozpoután válečný konflikt s celosvětovým dosahem, který byl označován jako velká válka. Do válečného běsnění byly poprvé nasazovány nejnovější technické vynálezy, jako automatické pěchotní zbraně, později i tanky a letectvo. Poprvé zde byly v polních podmínkách použity bojové plyny. A to vše s jediným cílem, nepříteli způsobit co největší ztráty na lidské síle. A tyto ztráty se již nepočítaly v desetitisících ani statisících, ale v milionech.

Také z oblasti Polubného, Příchovic a Kořenova se do války muselo zapojit mnoho mužů coby příslušníků rakousko-uherské armády. Po skončení války obce budovaly památníky k uctění památky svých padlých obyvatel. Někde se tohoto úkolu ujaly obce, jinde veteránské spolky, spolky turnerů či hasičů.

V kronice obce Polubný od Oskara Seidla, kterou v tištěné a elektronické podobě vydal v roce 2008 Ullrich Junker, se na straně 256 píše: V neděli 26. září 1920 byla na počest padlých občanů z Polubného a Jizerky odhalena u válečného pomníku v Horním Polubném pamětní deska. Slavnosti konané z popudu válečných veteránů se zúčastnili mimo místních spolků také členové obecního zastupitelstva, učitelstvo a množství lidu. Pozdravná a děkovná slova pronesl předseda spolku veteránů Florian Schmidt. Slavnostní projev přednesl učitel Swarovsky. Spojené pěvecké spolky z Polubného, vedené řídícím učitelem Wenzlem Hermannem, zapěly se sborem píseň ,Wiedersehenʼ (Shledání) od Suppého. Na předchozí straně kroniky se nachází snímek, kde pamětní deska se jmény padlých je umístěna u paty památníku.

Po vzniku Československé republiky bylo vydáno nařízení k odstranění symbolů rakousko-uherského mocnářství. Z pomníku v Horním Polubném byla proto odstraněna dvouhlavá orlice a na její místo byla umístěna tabulka s nápisem: Ihren tapferen Söhnen, den Opfern des Weltkrieges, die dankbare Heimat a letopočty 1914–1918. Přišel rok 1938 a po záboru pohraničí musel oblast opustit český „živel“. Týkalo se to i maminky mojí manželky, která – tehdy šestiletá – byla se svou mámou vyhnána, protože její táta v mobilizaci narukoval do československého vojska. Opět byly odstraňovány pomníky, například v nedalekém Tanvaldu pomník T. G. Masaryka, ze kterého se podařilo zachránit jen jeho bustu, pomník byl poničen.

V září 1939 hitlerovské Německo přepadlo Polsko, což vedlo k rozpoutání války označované jako druhá světová. Ve všech ohledech překonala tu předcházející, a to jak svým rozsahem, kdy se bojovalo nejenom v Evropě, Africe, Asii ale i v Tichomoří, tak počtem obětí, které se po ukončení počítaly v desítkách milionů. A zde nutno poznamenat, že v této válce počty obětí na civilním obyvatelstvu mnohdy převyšovaly nad ztrátami vojenské síly. Poprvé v historii lidstva docházelo k masivním ztrátám na životech civilního obyvatelstva nejenom při bojových operacích, ale ve stejné míře ve specializovaných zařízeních mimo frontu. Zde byly zlikvidovány miliony lidí pouze z náboženského či etnického původu. Přišel rok 1945, Německo válku prohrálo a nyní naopak došlo k odsunu německého obyvatelstva z pohraničí, obsazeného německými vojsky v roce 1938. Památník v Horním Polubném válku přečkal na původním místě, byly však poškozeny mramorové desky s nápisy. Pátral jsem dál po jeho dalším osudu. V SOkA v Jablonci nad Nisou je zachováno poměrně málo dokumentů státní správy z poválečného období z této oblasti.

Narazil jsem ale na zajímavý dokument – zápis z 2. řádné schůze MNV městyse Polubného, konané 16. dubna 1947. Byl zde vzat na vědomí oběžník ONV ze 4. 3. 1947 č. j. 8160 (č. j. 2067), který se zabýval rušením pomníků. Předseda MNV na tomto zasedání dává návrh, aby bylo zažádáno o povolení odstranit pomník z války v roce 1866 (desky již byly neznámými pachateli rozbity), pomník sv. Jana Křtitele (šlo ovšem o sochu sv. Jana Nepomuckého – pozn. redakce) a dva stromy u pomníku, neboť tvoří komunikační překážku. Návrh byl jednomyslně schválen. V této době tedy památník ještě stál na svém místě.

Kdy byl přetvořen do podoby pomníku osvoboditelům a přemístěn do parku proti hornopolubenské škole, jsem doposud nezjistil. Jistým vodítkem je publikace Památná místa a památníky protifašistického boje v Severočeském kraji (Jiří Kramer, Ústí nad Labem, 1987), která je dostupná ve fondu Krajské vědecké knihovny v Liberci. Je zde uváděn rok vzniku 1951 a popisován pomník na stupňovité základně zakončený komolým jehlanem, na které je kvádr nahoru se rozšiřující s bílou mramorovou deskou. Nad ní je umístěn reliéf čtyř hlav vojáků v přilbách. Jako autor je uveden kamenosochař J. Jaroš. Tento sochař by měl být i autorem sochy Lidé bděte u památníku obětem války v Rýnovicích z roku 1948 a snad i sochy ve Vlastiboři. Údajně měl pocházet z Velkých Hamrů, na místním MěÚ ani současná kronikářka obce o něm však nic nevědí.

K pomníku byly pokládány pravidelně věnce a květiny, až přišel srpen 1968. Ihned po vpádu spojeneckých vojsk byl pomník poničen a odvezen do nedalekého lesa. V zápisech rady MNV obce Kořenov z 21. 7. 1971 je uvedeno, že v roce 1968 demolovaný památník rudoarmějcům bude v měsíci srpnu dokončen (renovován), avšak vzhledem k okolnosti, že není vhodné, aby v těchto dnech (21. srpna) byly pořádány slavnosti, bude odhalen až v Měsíci československo-sovětského přátelství v listopadu 1971.

V roce 2018 byl pomník znovu rozebrán a převezen k vnější zdi místního hřbitova, kde nedůstojně ležel v trávě od září 2018 minimálně do srpna 2019. K této problematice se dostalo i zastupitelstvo obce Kořenova na zasedání dne 27. 11. 2019. Pod bodem 4. 2. konstatuje zastupitel Vlastimil Plecháč, „že nebylo vhodné na Polubném nechat pomník u hřbitova ležet takovou dobu, je dobré, že je odvezen, při složení u zdi měl být po tu dobu alespoň otočený nápisem dolů, vyjádřit alespoň nějakou úctu a pokoru a nediví se, že byli někteří naštvaní, že tam jen tak leží“.

Zastupitelstvo projednalo nové umístění pomníku a jeho určení. Byl nakonec postaven na místě, kde od roku 1925 do roku 1960 stál pomník turnerů padlých v první světové válce. Zastupitelé nechali zhotovit i novou pamětní desku, která nese nápis: Památce obětem Prusko-rakouské války 1866 (sic!) a na vrchol byl umístěn nějaký pták, který ale byl později odstraněn a nahrazen jiným, ne o moc hezčím.

Toto jsou tedy moje poznatky o osudech a historii jedné drobné památky. Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi byli nápomocni při pátrání. Zejména děkuji kolektivu pracovníků Státního okresního archivu v Jablonci nad Nisou. Největší dík však patří mému tchánovi Jiřímu Kasíkovi, který po celá léta pro mne překládal různé texty z německého jazyka a měl k tomuto místu osobní pouto, protože odtud pocházela jeho manželka.

Bohužel v druhé polovině února 2021 ve věku nedožitých 90 let zemřel. Dědo, díky!

František Křůmal

————————————————————————————————————————————–

Poznámka redakce webu:

Renovace pomníku válečných obětí je jistě chvályhodným činem. Pomník je očištěn, nestojí už „vzhůru nohama“, zmizely nepatřičné části. Pohled na dílo však vzbuzuje značné pochybnosti.

Původní pomník byl postaven na počest 15 mužů, kteří padli během polních tažení v letech 1845–1878. Byli mezi nimi i čtyři, kteří přišli o život v prusko-rakouské válce v roce 1866. Jejich jména, místa a roky úmrtí, jsou známá z tisku. V roce 1920 přibyla i jména padlých v první světové válce. Proč je tedy obnovený pomník věnován pouze čtyřem mužům, kteří přišli o život v prusko-rakouské válce v roce 1866? Že by z neznalosti historie?

Proč byl na vrchol pomníku posazen podivný živočich, to asi není snadno vysvětlitelné. obr. 13 Měl snad nahradit rakouskou orlici, která kdysi bývala na jedné ze stěn jehlanu? Vidíme ji na staré fotografii. Že „pták“ vzbuzoval spíš pošklebky, tomu se nelze divit. Naštěstí byl zase velmi brzy odstraněn. Doufejme, že nastálo…

Značné rozpaky vyvolává i osazená deska. Čeština zřejmě není silnou stránkou jejího tvůrce. Když pomineme, že „prusko-rakouská válka“ se správně píše s malým „p“ a se spojovníkem (nikoliv s pomlčkou oddělenou mezerami), sotva můžeme přehlédnout stavbu věty. Jako by autor nevěděl, že slovo „památka“ se pojí s druhým pádem, ne s třetím. Tedy že správně je „Památce obětí“ a ne „Památce obětem“… Nedávno sice došlo k výměně desky, ale změněno bylo pouze velké „P“ na malé. Škoda práce i peněz.

Obnova pomníků připomínajících válečné oběti je sice záslužná, avšak neměla by být prováděna amatérsky. Na nápravu ale není pozdě…