Hejnice před šesti desetiletími a dnes
Hejnický chrám během staletí navštívily tisíce poutníků, pohlednice z počátku 20. století
Redakce Patronu mě požádala, abych – při příležitosti letošního zařazení hejnického barokního chrámu Navštívení Panny Marie mezi národní kulturní památky České republiky – se pokusil zavzpomínat na cokoli, co mě s tím krásným místem spojuje. Nevím, jsem-li tím správným člověkem pro takové vzpomínání, ale pokusím se.
Poprvé jsem ten monumentální komplex františkánského kláštera ze 17. století a o třetinu století mladšího chrámu ze století osmnáctého spatřil v únoru 1954. Tehdy jsem týden bydlel téměř u východního úpatí těch staveb, ve starém domě čp. 47 na pravém břehu Smědé, který tehdy patřil, a dodnes asi patří, pražské zoologické zahradě. Chrám i klášter jsem ale viděl jen z venku, dovnitř nebylo možné vstoupit, okolo bylo jen ticho, mrtvo a mráz. Tehdy jsem také ještě vůbec netušil, že o tři roky později se přestěhuji z Prahy do Liberce a že Jizerské hory a požehnané Frýdlantsko se tak vlastně stanou svým způsobem mým „osudem“.
Předválečné Hejnice zatím netuší nic o svém úpadku i zmrtvýchvstání
Z onoho dávného února mně z hejnického chrámu utkvěla v paměti jen jediná věc: když jsem se dral zarostlým břehem mezi řekou a mohutnými opěrnými sloupy kostela, spočívajícími na skále (dnes tudy vede žlutá turistická značka), všiml jsem si, že na boku opěrné zdi jsou ke kostelu jakoby „přilepeny“ zvláštní komůrky z tmavého dřeva, kdysi bytelné, ale nyní již polorozpadlé. Myslel jsem, že jsou to zpovědnice, vždyť mniši za staletí vyzpovídali v Hejnicích, proslulém poutním místě, doslova „miliony lidí“. Když jsem ale k nim vylezl po skále, ukázalo se, že jsou to jen prastaré suché záchody podobné dávným hradním „prevétům“. Nic jiného jsem tehdy z hejnického chrámu nespatřil, padesátá léta v naší zemi byla zvláštní a nedobrá, odporná doba.
Od roku 1957 jsem jezdil na Frýdlantsko často, velmi často, ale kdy jsem poprvé vstoupil do hejnického chrámu si přesně nepamatuji. Jen vím, že jeho vnitřek působil chladným, zanedbaným dojmem, nástropní malby byly zvlhlé a poničené. Z ambonu, z kazatelny, vystupovala do prostoru ruka s křížem a zvěstovala pomíjivost všeho. Když jsem později psal pro Knihu o Jizerských horách dubnovou kapitolu O hejnickém obrázku a sličné paní, přicházel jsem často do Hejnic poutními cestami, onou Starou přes Hemmrich i Novou přes hory údolím Bílého Štolpichu. Staletý pomníček Zabitého mládence při Staré poutní cestě byl také prvním jizerskohorským pomníčkem, který jsem před víc než půlstoletím s pomocí dobrých lidí opravil. Později, při psaní místopisného seznamu pro turistického průvodce Jizerské hory, jsem si dal v roce 1983 záležet, abych do několika řádků o hejnickém chrámu i klášteru vměstnal všechny důležité údaje. Doba se od padesátých let přece jen trochu změnila k lepšímu.
Chrám Navštívení Panny Marie na začátku léta 1962. Řádové sestry možná míří k hejnickému nádraží, foto Miloslav Nevrlý
Úplně dobrá ale zdaleka nebyla. Tehdy, v osmdesátých letech, jsem mohl, vlastně musel, do zpustlého hejnického kláštera jezdit často. Jeho část dostalo totiž liberecké Severočeské muzeum, kde jsem pracoval, jako depozitář, mimo jiné i přírodovědecký. Do prvního patra jsme tedy nastěhovali skříně s geologickými sbírkami. Mohl jsem se tehdy zcela volně pohybovat po klášteře od sklepů až po půdy i po jeho otevřených a stejně zanedbaných klášterních ambitech, ochozech. V nich byly umístěny i staleté dřevěné zpovědnice, ne tedy na vnějších opěrných stěnách, kde jsem je hledal o třicet let dřív!
Nicméně brzy se ukázalo, že zvolit si vlhký, nevětraný klášter za depozitář nebyl dobrý nápad. V neuvěřitelně krátké době porostly skříně, trámy, rohy místností gigantickými amorfními plodnicemi houby dřevomorky. Některé byly víc než metr velké. Nezbývalo nic jiného, než skříně, zásuvky, horniny i minerály zbavit malebného parazita (musel jsem tehdy vdechnout několik miliard spor té v podstatě krásné houby) a všechno zase odvézt do Liberce. Myslím ale, že jsem hejnický klášter přežil ve zdraví.
Pak nadešly jiné časy. Do raspenavské fary, ze které je hejnický chrám administrován, přišel po roce 1989 z exilu mladý, asi čtyřicetiletý inženýr a kněz P. Miloš Raban, rodák z Kryštofova Údolí, a začaly se dít věci. Pan inženýr byl nejen dobrý kněz, ale i ekonom, a během několika let neuvěřitelně zvelebil a vrátil k životu jak hejnický chrám, tak i přilehlý klášter. Bratři františkáni se sice do něj nevrátili, ale klášter se před několika lety stal Mezinárodním centrem duchovní obnovy litoměřického biskupství. Čeští a moravští páni biskupové i pan kardinál jej často navštěvují a konají v něm exercicie, duchovní cvičení.
Hejnické Centrum je ale určeno nejen kněžím, ale i laické veřejnosti. Dnes je jeho ředitelem hejnický rodák PhDr. Jan Heinzl, který pečuje nejen o hejnický klášter a chrám, ale i o další památky Frýdlantska, o jeho kříže, kaple, pomníčky.
Bývalý klášter i přilehlý chrám se v současnosti znovu staly místem setkávání, foto Otokar Simm
Stejnou péči jako klášteru věnoval pater Raban i obnově hejnického chrámu. Dnes je radost vstoupit do monumentální stavby. Opravené nástropní malby se skvějí novotou, nově je zde umístěna schrána s „ostatkem“ zesnulého papeže Jana Pavla II., k vidění je polní oltář Albrechta z Valdštejna. Na čtyřech nad sebou umístěných jeho částech je vlastní oltář – v podobě skládacího triptychu – třetím dílem zdola. Velice působivá je i podzemní krypta s rakvemi, ve kterých již staletí odpočívají tělesné pozůstatky majitelů bývalého frýdlantského panství Gallasů i Clam-Gallasů. V kryptě je i původní, prý samým hrabětem Franzem Clam-Gallasem navržený rumpál a zvedací zařízení, kterým se rakve po pohřebním obřadu dopravovaly z kněžiště dolů do rodinné hrobky.
Já jsem se poprvé setkal s P. Rabanem nedlouho po jeho návratu do Čech na raspenavské faře. Přál si se mnou mluvit a nezaslouženě chválil moje povídání o staroslavném poutním místě v Hejnicích v Knize o Jizerských horách. Na moji prosbu mi laskavě věnoval kopii hejnické madony pro výstavu Stará tvář Jizerských hor, která se tehdy konala v libereckém muzeu. Část této výstavy se později octla v podobné expozici ve staré škole na Jizerce a v ní tam dodnes spočívá i hejnická Mater formosa, dar patera Rabana.
Otec Raban se bohužel nedožil letošního roku, kdy se jím vzkříšenému chrámu dostalo ocenění Národní kulturní památka. Zemřel v nedožitých třiašedesáti letech 7. ledna 2011 a jeho tělo spočívá ve světlé rakvi v rodinné hrobce Gallasů a Clam-Gallasů v podzemí hejnického chrámu.
Miloslav Nevrlý