Enderův obrázek v roce 2020

Doteky v plynoucím čase, ruka střídá ruku, která se uchování Enderova obrázku zúčastnila… 

Právě před sto padesáti lety byl vztyčen kříž na úbočí Rapické hory poblíž Purkmistrova mostu. Dvaačtyřicetiletý novoměstský občan Anton Ender tím poděkoval za to, že nezahynul při svážení dřeva jako někteří jeho souputníci. Dne 10. února 1869 se na něj převrátily rohačky naložené dřevem. Když ho vyprostili, žil, ale obě nohy měl mnohanásobně přelámané. Jak těžké muselo být pro něj hojení… Trvalo celý rok.  

Bohatý zdobný křížek byl vztyčen v místě neštěstí. Roky míjely. Čas si bere svou daň. Památka chátrala a byla znovu obnovována. Ruce Bedřicha Žďárského, Herberta Endlera a dalších se památky dotýkaly a vracely jí život. Minulý rok proběhla zpráva, že byl poškozen Streitův obázek. Hned jsme ho s Rudou zkontrolovali, byl v pořádku. Asi došlo k omylu v pomníčku.  

Spadlý kříž objevil na Rapické hoře jeden náš toulavý kamarád. Ruda Makeľ zpozorněl, a jak má ve zvyku, ihned spustil akci. Kříž jsme dostali dolů ze stráně s pomocí Iva Machoviče. Ruda vyhloubil a vyčistil jámu k nové instalaci. A nastal zas ten pochod čilých rukou. Jirkovi Pavelkovi daroval na nový kříž materiál pan Kučera. Skvostný kříž z něho vyčaroval během pár dní. Ruda sehnal traverzy pro jeho uchycení. Kříže se ochotně ujalo – jako již dříve jiných památek – Jizerskohorské technické muzeum. Očištění a nátěr provedl starosta Bílého Potoka Pavel Šercl, páteř muzea.  

Nyní křížek ležel přede mnou. Nejprve jsem se na něm musela zorientovat, vzala jsem na pomoc i lupu. Vyvstaly i iniciály nad hlavou Krista, rozpoznala jsem rostlinný motiv, který obtáčí těleso kříže. Po celou dobu malování jsem přemýšlela, jak je křížek propracovaný a dobře zachovalý, ale tělo Krista nese stopy delšího chátrání, je drobné a jeho hmota je narušená. Připadá mi, že samotná soška je starší a na nový křížek byla doplněna. Mohu si domýšlet, že jiný křížek s touto soškou visel nad ložem raněného a byl mu oporou, a proto našel důstojné místo na památce. To jsou ovšem mé pouhé domněnky.  

Ruda nakládá na káru pytle s betonem, kanystry s vodou a spoustu dalšího náčiní. Ráno 5. května vyrážíme. Jirka Pavelka vybaluje kříž, již připevnil těžké prvky ukotvení. Vydává se s námi na Rapickou horu. Čekáme pod krmelcem a již přijíždí lesník Pepa Plíšek. Naloženou káru připojujeme k jeho služebnímu autu, my bychom nahoru nevyjeli. Stavíme u průseku, asi 50 metrů pod námi čeká prázdný otvor na svůj kříž. Chlapi ho snášejí dolů, stejně tak dopravujeme na místo i vodu, pytle s betonem a ostatní nářadí. Hajný si hodí na každé rameno jeden pytel, inu horal. Pak odjíždí za jinými povinnostmi. Přemýšlíme, jak situovat kříž, stál tváří proti hustému smrkovému mlází. Otočit ho tváří do údolí? Využijeme návrh hajného, že tradice se mají dodržovat. Je ochoten vymýtit smrky před křížem.  

Ruda s Jirkou spouštějí kříž do připravené jámy. Držím ho a oni pracují na upevnění sloupu do země. Šikovně se ohánějí, pracují s betonem i přírodním materiálem. Konečně mohu odstoupit a vychutnat si pohled na znovu oživlou památku. Ruda ozdobí kříž smrkovou větvičkou, chvíli postojíme. Kolem nás začínají radostně bubnovat krupky sněhu. 

Vyvlečeme nářadí nahoru, hajný přijede a odveze káru k našemu autu.  Poděkujeme si navzájem, máme dobrý pocit. Řetěz rukou, pečujících o památky se opět rozšířil. Najdou se následovníci? 

Marie Matušková, Rudolf Makeľ