Úpravy hřbitova v Dolní Oldříši

Před nějakým časem jsem se dostal do nejsevernějšího místa Frýdlantska – do výběžku ve výběžku, do obce Dolní Oldříš. Protože se zajímám o bývalý život v naší oblasti, šel jsem se podívat ke kostelu a na místní hřbitov. Když se předloni u bratrů Brojírových z Hejnic zrodil nápad na jeho vyčištění, myšlenka se mi líbila, tak jsem se k nim společně s Milanem Votavou za spolek Ferdinandov sobě přidal.

Kostel sv. Martina dostal na podzim roku 2020 novou střechu

Kolem kostela svatého Martina, pocházejícího z roku 1346, je původní hřbitov obehnaný zdí, na které jsou ještě dnes zbytky čtrnácti kapliček křížové cesty. Díky nezájmu o jakoukoliv údržbu se dvě z kapliček zřítily a ostatní potká podobný osud; ostatně zeď i márnice v ní vestavěná mají též namále. Ale co je na tomto místě ještě mnohem horší a deprimující, je kompletní zničení náhrobků a hrobových míst.

V sedmdesátých letech došlo na území Sudet ke komunisty řízené akci na likvidaci hrobů původních obyvatel. Akce se zdařila na téměř všech hřbitovech v pohraničí. Ničení a devastace hrobů probíhaly velice důsledně, nejdříve se kladivem rozbila skleněná deska se jmény pohřbených, poté se strhl náhrobní kámen a rozlámal na jednotlivé díly, a nakonec se vytrhla betonová „vana“ ohraničující hrobové místo. Pokud byla na hřbitově větší hrobka, rozbila se stejným způsobem a použité kamenné obrubníky se buď rozkradly, nebo rozlámaly.

Dolnooldříšký hřbitov měl štěstí v menší důslednosti likvidátorů. Hlavně má úzkou bránu, kterou neprojede nákladní auto, které by vyvezlo náhrobky na skládku. Spokojili se tak „jen“ s vytvořením dvou hromad přímo na hřbitově na východní i západní straně kostela. Téměř padesát let tyto kupy zarůstaly náletem a plnily se odpadky. Z obou hald vyrostl náletový neproniknutelný lesík. Hrozný obraz zkázy, který se opakuje ve spoustě obcí v Sudetech.

…a stejné místo na snímku z podzimu roku 2020

Škola a kostel v Dolní Oldříši na fotografii z počátku 20. století…

Říkal jsem si, jak by bylo hezké, kdyby pár lidí vzalo pily, vyřezalo nálety a hřbitovu vrátilo alespoň trochu úcty pietního místa. To si říkám mnohokrát, ale ani já jsem tomuto místu nemohl nijak pomoci pro jeho značnou vzdálenost od mého bydliště. Tak jsem se se hřbitovem rozloučil a vypustil ho z myšlenek. Čas plynul, až za mnou přišel Milan Votava s tím, že bratři Brojírové z Hejnic vlastní statek v Dolní Oldříši a že nás zvou na brigádu na tamní hřbitov. Přijali jsme tedy výzvu, vzali pilu, lopaty a krumpáče a jeli vyhrabávat minulost. Nikdy by mě nenapadlo, že se na ten hřbitov vrátím a pokusíme se alespoň o částečnou záchranu zdejší historie.

Bylo to v roce 2019, kdy jsme nejprve chtěli ze zarostlého smetiště zachránit alespoň pár náhrobních kamenů se jmény původních obyvatel. Na hřbitov jsme vstoupili plni sil a elánu, ale to jsme ještě nevěděli, jak těžká práce nás čeká. Toho roku se nám podařilo vyřezat nálety a ze západní hromady vykopat a vyprostit na čtyřicet náhrobků a jejich podstavců, očistit je a provizorně je vystavit podle západní hřbitovní zdi. Z této hromady vyčnívají jak v nějakém hororovém filmu hrobové „vany“, které ohraničovaly hroby. S těmi se nám nepodařilo zatím nic udělat, a tak tam dosud trčí.

Vykopávání starých náhrobků bylo úmornou a namáhavou prací

V roce 2020 se k nám přidali další dva pomocníci, Aleš Navrátil a Ondřej Petrnoušek. Jaké bylo naše zděšení, když jsme po zimě vstoupili na hřbitov a vyřezané nálety opět vyhnaly zelené šlahouny. Nejdříve jsme tedy museli opět vyřezat nálety a poté jsme se pustili do dalšího vykopávání náhrobků. Tento rok se nás sešlo šest a díky tomu se nám podařilo zcela vyčistit a srovnat východní část hřbitova a vyklidit márnici. Při naší činnosti jsme vykopali zatím nejstarší náhrobek z roku 1820, který jsme umístili na podstavec ke zdi kostela.

Byli bychom rádi, kdyby se nám podařilo zcela opomenutému hřbitovu opět navrátit ducha pietního místa. Měli bychom se o naše staré hřbitovy více starat, vždyť jsou kolikrát jedinou vzpomínkou na původní obyvatele a jsou pomyslnou kronikou každé obce.

Jiří Růžička

Poznámka redakce

Osudnou ránu sudetské paměti uštědřila komunistická vláda již v roce 1959, kdy rozhodla o demolici 34 tisíc opuštěných objektů ve vysídleném pohraničí. Důvodem byl nedostatek obyvatel, kteří by se zde usadili. Ovšem postupná devastace pohraničí začala již kolem roku 1947, kdy z bezpečnostních důvodů byly likvidovány stavby v pohraničním pásmu včetně kostelů. Demolice probíhaly prakticky až do osmdesátých let.

Zasažena byla většinou ta část republiky, která se nacházela „na železné oponě“, tedy v sousedství tehdejší Německé spolkové republiky a Rakouska. Liberecko a Frýdlantsko sousedilo se zeměmi, kde pohraniční pásmo nebylo zřízeno, a tudíž zde devastace vysídlené krajiny nebyla tak fatální, jako například na Šumavě.

Očištěné náhrobní kameny byly vyskládány podél hřbitovní zdi

Ze Sudet po roce 1945 nezmizeli jen konkrétní lidé, ale zmizely také plody jejich práce. Odsun sudetských Němců z českoněmeckého pohraničí znamenal radikální řez i v životě Čechů. Německá minulost Čech měla být odsunuta spolu s českými Němci. Ale přesto tu po nich zůstalo něco, co odsunout nelze, a to krajina se svými lesy, políčky, cestami, domy, kostely a také – hřbitovy. Ty připomínaly německou minulost pohraničí snad nejvíce.

Neexistuje zatím ucelená studie, která by popisovala záměr cílené a plošné likvidace německých hřbitovů na území Sudet komunistickým režimem v sedmdesátých letech 20. století. Pokud k takové likvidaci někde došlo, jednalo se většinou o aktivitu některého z provinčních funkcionářů, nikoliv však o centrálně řízenou akci s celorepublikovým dosahem.

Detail jedné z výklenkových kapliček křížové cesty

Přirozený proces zániku se na opuštěných německých hřbitovech odehrával po celá desetiletí, především v důsledku nedostatečného dosídlení, veřejného nezájmu, krádeží, vandalismu a pozdějších mnohdy necitlivých úprav hřbitovů. Staré ustupovalo novému bez respektu k historii a bez hlubšího pochopení tradic. Situace se nezlepšila ani po roce 1989, kdy staré německé hřbitovy čelily náporu překupníků starožitností a sběračů kovů. Ještě i dnes mnohé městské a obecní samosprávy likvidují německé hroby s odůvodněním, že nejsou zaplacené, což zákonu neodporuje. Likvidují tím i vlastní historii.

Renesanční náhrobky pánů z Eberhardtu ve zdi kostela

Hřbitov v Dolní Oldříši se nachází na samé hranici. Peripetie 20. století přečkal, byť nikoliv beze ztrát. Stejně jako samotná Dolní Oldříš. V roce 1845 tu byla škola, panský dvůr, ovčín, hájovna, mlýn, pila, stanice finanční stráže a žilo tu v 90 domech na 550 obyvatel. Po válce se ves zcela vylidnila a roku 2011 zde žilo pouhých 35 lidí ve 14 domech. Kostel svatého Martina však stojí stále, obklopen oválným hřbitovem. Kostel je patrně středověkého původu. Stavba je písemně poprvé doložena v roce 1495. V minulém roce se kostel dočkal opravy střechy.

Do severního průčelí kostela a do východní stěny předsíně jsou zazděny čtyři renesanční náhrobky zdejších pánů z Eberhardtu. První zprava na stěně předsíně patří Anně z Eberhardtu, rozené Salza (†1592). Druhý stojí vlevo na stěně předsíně. Nese rodový erb Eberhardtů a patří Michaelovi z Eberhardtu (†1632). První náhrobník zprava na lodi kostela je figurální. Patří Abrahamovi z Eberhardtu (1562–1612). Jsou na něm erby rodu z Eberhardtu, ze Salzy a z Gersdorfu. Vlevo od něj je znakový náhrobek patřící Heleně z Eberhardtu. Najdeme na něm rodový erb a v horní části tesaný nápis.

Náhrobek veterána 2. světové války Václava Maibrodytesaný nápis.

V areálu hřbitova se nachází márnice s valbovou střechou a ve hřbitovní zdi pozůstatky křížové cesty. Jednotlivá zastavení tvoří pískovcové trojúhelně zakončené kapličky zapuštěné do koruny zdiva. Několik novodobých hrobů se krčí ve východní části hřbitova. O okolnostech vztyčení smírčího kříže jste se mohli dočíst v Patronu 3/2020.

Závěrem ještě jedna zajímavost. Pokud byl hřbitov v Dolní Oldříši skutečně před více než 40 lety likvidován cíleně, neprokázali tehdejší likvidátoři příliš mnoho důvtipu. Společně se starými německými náhrobky totiž poničili i hrob Václava Ondřeje Maibrody. Ten se narodil 8. srpna roku 1906 v Novosilkách na Volyni. Na jaře 1944 se stal příslušníkem 1. československého armádního sboru v Buzuluku. Během bojů na východní frontě byl těžce raněn a po válce mu byl na Frýdlantsku přidělen domek s pozemky. Dlouho si jej neužil, neboť 6. září 1947 patrně na následky válečného zranění zemřel. Torzo jeho rozvaleného hrobu bylo v rámci nedávných prací na hřbitově objeveno a sestaveno při kostelní zdi hned vedle Eberhardtských náhrobků.