Stammelova smrt
…čím známější událost, tím více o ní bylo různými lidmi v průběhu let napsáno. Nejinak je tomu i v případě smrti pytláka Augustina Zenknera, zvaného „Stammel“. Ponechme stranou striktní úřední záznamy a údaje o Stammelovi – místo toho vám nabízím vyprávění pana Funkeho z roku 1907, které je mi svým způsobem bližší, a které jsem doplnil vyprávěním Miloslava Nevrlého z jeho Knihy o Jizerských horách včetně zpráv z dobového tisku:
Při svých toulkách pozdním létem roku 1907 stanul pan Funke před žulovým pomníčkem s železným křížem kousek od hráze přehrady na Černé Nise. Na přední straně pomníčku byl obnovený nápis:
Oktober
1863
Anton Mieth
Jak málo slov připomínajících takovou událost, jakou bezesporu život Augustina Zenknera byl. Událost, která se mi, stoje před pomníčkem Stammela, znovu začala odehrávat před očima:
„Augustin Zenkner, bydlící od návratu z osmileté vojenské služby v Hejnicích, narozený 12. září 1825 v Janově n. N. čp. 13, byl známý spíše pod přezdívkou „Stammel“ – to prý proto, že jeden z jeho předků koktal. Ženu si přivedl z ciziny – snad z Maďarska.
Již před nástupem vojenské služby byl známý svojí posedlostí – pytlačením v panských lesích. Lesnický personál ho stíhal kde se dalo a zároveň se jej obával: Stammel byl člověk statné postavy a neobyčejné tělesné síly. Dodnes se traduje věta pronesená jím prý vůči lesníkovi z Nové louky: „Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě náhodou někdy zahlíd v lese. Pro jednoho srnce se to nezblázní – běhá jich tam přece dost.“
Stammel nebyl jen tak „obyčejný“ pytlák. Za pevnou cenu pěti zlatek dokázal kdykoli opatřit srnce; stačilo jen vzkázat a nechat přes noc otevřené dveře do dvora – a ráno byla zvěřina na místě. Mnoho „bohatších“ rodin v oblasti Luhu, Hejnic a Bílého Potoka tenkrát prý objednávalo zvěřinu pro oslavy narozenin, křtů a svateb tímto způsobem. Stokrát na něj naléhala žena a přátele ho varovali, že to nemůže dobře dopadnout. Sám Stammel byl natolik chytrý, že si dokázal spočítat tu skutečnost, že dojde-li někdy ke střetu mezi ním a lesníky – vrátí se z lesa jako vrah, nebo tam zůstane jako oběť.
Jedno řešení se začalo přeci jen zdát jako přijatelné: Vystěhovat se do Ameriky! Mnoho lidí v této době opouští své domovy, aby si za poslední peníze koupili lodní lístek do země zaslíbené…
Stammel nakonec souhlasí a přichází se svým posledním osudovým přáním: Ještě jednou, naposledy si zapytlačit ve svých milovaných jizerskohorských lesích. Všem bylo jasné, že se ze svého posledního jelena chystá vystrojit hostinu na rozloučenou s přáteli – než odjede za moře.
…úterní ráno dne 6. října 1863: třeskla rána – jelen padá. Hajnému Antonu Miethovi a myslivci Franzu Neuwingerovi, kteří jsou poblíž na obchůzce je jasné, že v revíru je škodná. Jsou překvapeni, když poměrně brzy objevují pytláka na svahu řeky Nisy, skloněného nad složeným jelenem. Pytlák snad šestým smyslem vycítil jejich přítomnost, bleskurychle zvedá pušku, zalící a střílí. Hajný Anton Mieth, který se nestihl ukrýt za stromem, vykřikne a zhroutí se. Neuwinger, zamířil a střílí po pytlákovi – zdá se, že bez úspěchu: pytlák uniká. Neuwinger se místo pronásledování pytláka věnuje hajnému Miethovi, který silně krvácel z prostřeleného stehna.
Teprve po dvou dnech, tedy 8. října 1863 se jej vydali do místa přestřelky hledat – a hle: Zhruba čtvrt hodiny od místa střetu je nalezen Augustin Zenkner zvaný Stammel – mrtev. Leží tady v hustém lese tak, jak jej lidé občas vídali chodit na lov: vesta ze světlešedého cvilinku, vysloužileckou čepici omotanou červeným šátkem a vysoké boty z červené juchty. Jeho hlava, s nezbytným falešným plnovousem z koňských žíní, spočívá na mechovém polštáři, který si umírající pytlák z posledních sil natrhal. Všeobecně se říkalo, že pytlák mířil schválně nízko, aby se nestal vrahem. Jinak by totiž (při jeho střeleckém umění) hajný Mieth již nežil“.
Stammel byl převezen na soudní pitvu do Liberce a 12. října 1863 se konal na starém hřbitově v Hejnicích za účasti příbuzných, široké veřejnosti i lesnického personálu pohřeb. Dochovala se slova pronesená nad jeho rakví jedním z přítomných hajných: „Jemu je blaze a nám je lépe.“
Jeden z pytláckých příběhů končí. Zbývá jen doplnit osudy ostatních zúčastněných. Pročítám si dobový tisk, Liberecké noviny (Reichenberger Zeitung) ze dne 10.13. a 17.10.1863, kde je celý případ zachycen formou úředních zpráv:
- Vdova po Stammelovi, paní Anna Zenknerová se stěhuje i s dětmi do Ameriky. Ovšem až v roce 1873, protože ještě předtím se vdala v Janově za pekaře Josefa Šimka se kterým měla několik dalších dětí. Oba Stammelovi synové byli i v Americe vášnivími lovci.
- Hajný Anton Mieth se uzdravil a jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček.
- Franz Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby snad náhodou nedošel v lesích Jizerských hor újmy na zdraví.
- Paroží posledního Stammelova jelena viselo dlouhá léta v hájovně na Nové Louce.
Později se mi dostalo do ruky úmrtní oznámení z Libereckých novin ze dne 1.9.1905, které sděluje že:
„V pondělí dne 28.srpna 1905 zemřel v 6 hodin ráno po dlouhém a těžkém strádání ve věku 73 let, pan Anton Mieth, revírník hraběte Clam-Gallase. Bude pochován ve středu 30. srpna 1905 v 16.00 hodin odpoledne na hřbitově v Hejnicích. Mše svatá bude sloužena ve čtvrtek dne 31. srpna 1905 dopoledne v 9:00 hodin v kostele v Jindřichovicích pod Smrkem.“
A to je konec mého povídání o nejznámějším pytlákovi Jizerských hor.
Text a foto Herbert Endler,
člen spolku přátel pomníčků a památných míst Jizerských hor Patron.
Prameny:
Nevrlý,M.:“Kniha o Jizerských horách“
Ročenka Německého horského spolku 1907
Liberecké noviny (Reichenberger Zeitung) 17.10.1863
vlastní archív autora