Podzim u tajemného Hojerova domu

Nálada v okolí rozvalin Hojerova domu v severovýchodní části Středního jizerského hřebene je odlišná, než v jiných částech Jizerských hor. Stále zde najdeme vegetaci, kterou zasadila lidská ruka. Neúnavně bojuje s tokem času i s přírodou.

Na jaře jsou to téměř zplanělé květy narcisů, na podzim zase umírající již ovocné stromy. Poslední obyvatelé ze stavení odešli před mnoha desítkami let a jsou dávno mrtvi. Jejich potomci, žijící kdesi v hloubi Německa, možná ani netuší, k jakým samotám až sahají jejich kořeny.Také věhlas Hojerova domu jako „neztracenějšího obydlí v Jizerských horách“ již neplatí tak, jako dříve – k nedalekému Männichovu křížku je vyšlapáno několik cestiček, o víkendech sem z Lasičí cesty a z polského břehu Jizery doléhá hlahol cyklistů, a když vítr zafouká určitým směrem, přinese sem zvuk motoru až odkudsi z Jizerky.

A přece ještě naštěstí existují dny i chvíle, kdy na opuštěné louce s kamenným torzem lidského obydlí lze zažít opravdovou horskou samotu. Stačí přijít ve správný okamžik, posadit se na žulový kámen proti bývalému domovnímu štítu, a přemýšlet. O lidském bytí a nebytí, a o věčnosti i pomíjivosti našeho snažení.

V sychravém čase podzimním bývají tyto prožitky nejhlubší.