Našli jsme Aničku! (vzpomínka)

Přesně takový nadpis v kronice jedné chalupy v Bílém Potoce nás dovedl k vytouženému pomníčku. Ale ještě dříve – po přečtení Knihy o Jizerských horách – jsem se rozhodl najít všechny jizerskohorské křížky, pomníčky, vytesaná znamení, skály, rašeliniště a cesty. Tenkrát v listopadu 1984 jsem ještě netušil, že se to nedá, ale objevené památky přibývaly a Anna Richterová byla už padesátá osmá v řadě. Fotografii její současné podoby najdete na titulní straně tohoto vydání časopisu Patron.

Současná podoba Kříže Anny Richterové (foto Otokar Simm)

Poprvé jsme se ji vydali hledat s kamarádem Standou 24. října 1989. Bylo nádherně slunečno a teplo. Cestou ze Smědavy do Bílého Potoka jsme se zastavili u kamene Brzda a níže jsme u značené cesty snadno našli Wenzerichův pomníček. Avšak Horáčkovu smrt se nám napoprvé najít nedařilo, chvilku jsme museli křižovat les, až jsme desku objevili na vysokém štíhlém buku, asi 30 metrů nad Jedlovou cestou. Při hledání Neuwingerovy smrti jsme vlezli do oplocenky, prohlédli všechny buky, prodrali se houštinou a asi po hodině hledání právě v této houštině na mohutném buku kříž našli. Následoval sestup na Jedlovou cestu, po ní až na rozcestí s Richterovou cestou a dále vzhůru, až jsme vlevo na skále uviděli nádherný Preisslerův kříž. Pak jsme odbočili na Čínskou cestu a došli ke kříži Schmidt-Gustla, který byl v té době spadlým stromem uražen a přidrátován k jeho ležícímu kmeni na skále. Byla tam také tabulka, kde pozůstalí vzpomínali výročí 80 let od úmrtí. Po Čínské cestě jsme pokračovali k Šolcovým skalám, obdivovali dovedně zbudovanou stezku, časem již dost poničenou. Překročili jsme Bílý potok a sestupovali po jeho levém břehu, při čemž jsme pátrali po Augstenově pomníku a křížku Anny Richterové. Bohužel ani po třech hodinách plahočení, křižování a hledání jsme nic nenašli a trochu rozladěni se vrátili na Smědavu.

Kříž Anny Richterové v lednu 1990 (kresba autora)

Druhý pokus o objevení následoval již 12. listopadu 1989. Tentokrát jsem sám hledal dál od potoka, ale pro špatné počasí jsem to asi po čtyřech hodinách vzdal. Den objevení přišel až 27. ledna 1990 – s desetiletým synkem Martinem jsme už v 8 hodin v Bílém Potoce, je slunečno, mírný vítr, asi 2°C a sněhový poprašek. Přes pole dorazíme k lesu a u potoka vidíme skupinu asi dvanácti větších dětí s dospělým, jak v rojnici postupují vzhůru. S odstupem asi 200 metrů tedy rojnici rozšíříme a jdeme za nimi. Vystoupáme až na hřeben Poledních kamenů ale studený vítr nás zažene zpět do údolí. Sestupujeme strmou Richterovou cestou ke stejnojmennému kříži, dále kolem Preisslerova a Schmidt-Gustlova kříže Čínskou cestou do míst, kde si myslíme, že by už pomníčky Augstena a Aničky měly být. Asi hodinu hledáme, ale zase nic.

Augstenův pomník v lednu 1990 (kresba autora)

Když se smutní vracíme k autu v Bílém Potoce, ptám se starší paní, jestli náhodou o pomníčku něco neví. Překvapivě odpoví, ukazujíc na vedlejší chalupu: „Já ne, ale tady holky Čermákovy pomníčky hledají.“ Zabouchali jsme na dveře, vešli dovnitř a dostali čaj. Paní pak přinesla chalupářskou kroniku, otevřela ji na stránce, která byla nadepsána: NAŠLI JSME ANIČKU, hned vedle mapička s umístěním křížku v terénu, kterou jim nakreslil Emil Novák. Na oplátku jsem jim nakreslil mapku k pomníčku Neuwingera, kterého pro změnu nemohou najít ony. Po rozloučení okamžitě spěcháme znovu vzhůru do hor a po hodině hledání, téměř 300 metrů od potoka a dost vysoko v úbočí, konečně křížek nacházíme. Martin ještě najde Augstena, a tak skoro za tmy docházíme neskutečně šťastni k autu.

Byl to tenkrát půvab a takové malé dobrodružství – hledání jizerskohorských pomníčků bez internetu a GPS.

František Koucký