Gustav Leutelt – básník Jizerských hor

O Gustavu Leuteltovi toho bylo v posledních letech napsáno poměrně dost, přesto však nechceme pominout 160. výročí jeho narození. Gustav Leutelt byl ve své době uznávaným a populárním spisovatelem, avšak po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva zůstal známý jen úzkému zbytku starousedlíků. Nově příchozí obyvatelé regionální německé autory neznali ani se o ně nezajímali, a tak jejich dílo brzy upadlo v zapomnění. Doba se však změnila a postupně se obnovuje i zájem o kulturní minulost míst, jež jsou pro mnohé z nás již rodným krajem a tudíž i domovem. Vydejme se proto do krajiny Gustava Leutelta a zkusme nahlédnout do jeho života, který byl těsně spjat s Jizerskými horami.

Dnešního návštěvníka Josefova Dolu upoutá na první pohled kostel Proměnění Páně se hřbitovem, nápadné jsou zbytky dvou vyhaslých, právě přestavovaných sklářských hutí, stará škola, v níž nyní sídlí muzeum místní historie s knihovnou, i další výstavnější budovy. Silnice sleduje tok Kamenice a s ní se společně proplétá údolím i železniční trať, končící na nevelkém nádraží. Řeka odděluje Josefův Důl od Dolního Maxova, dříve dvě samostatné obce.

Zcela jiný byl pohled na Josefodolsko před sto šedesáti lety. Právě se chystala stavba kostela a fary, založen měl být hřbitov. Při Kamenici dýmala stará Zenknerova sklářská huť a vedle ní stála škola z roku 1826. Středem obce nevedla silnice a s Dolním Maxovem ji spojoval jen dřevěný most. První vlak sem měl přijet až o 34 let později…

Ve zmíněné, dnes už neexistující škole se v roce 1852 stal kantorem Johann Michael Leutelt, jenž pocházel ze zemědělského rodu usazeného za Ještědským hřbetem v Jítravě. Tři roky po příchodu do údolí Kamenice se oženil s Marií Simmovou, dcerou učitele v Šumburku-Krásné. V josefodolském školním bytě se Leuteltovým 21. září 1860 narodil druhý syn, Gustav; jeho bratr Johann byl o málo starší. Jejich dětství probíhalo ve spořádaných, avšak velmi skromných poměrech učitelské rodiny. Vlhký a plísní páchnoucí školní byt byl možná i příčinou vážného onemocnění, jež postihlo čtyřletého Gustava. Rodiče se již obávali nejhoršího, dětská úmrtnost bývala tehdy postrachem chudých i bohatých.

Tenkrát bylo obvyklé, že se kantoři zapojovali do společenského života obce. Také „starý Leutelt“ – jak mu zde všichni říkali – hrál v kostele na varhany a řídil pěvecký sbor. Malý Gustl obcházel s otcem i ty nejzapadlejší chalupy, aby zapěli s pohřebním chórem či notovali při svatbách. Od dětství poznával denní strasti a radosti lidí, z nichž většina se v té době zabývala výrobou a zpracováním skla. Pozoroval práci brusičů, perlařů, mačkářů a stříbřičů, v domácnostech vídal ženy našívající knoflíky. Nejvíce na něj ale zapůsobila těžká práce sklářů v Zenknerově huti. Se synem jednoho z nich míval příležitost dostat se dovnitř a sledovat dělníky při jejich činnosti u velké pece.

Zdá se však, že ještě větší vliv měly na citlivého jinocha okolní lesy, které začínaly hned naproti jejich bydliště. Stačilo jen přejít obecní cestu a již byl v téměř ryzí přírodě, kde mu bylo nejlépe. Láska k ní se tak do jeho zasněné duše zapsala na celý život.

Základní školu absolvovali oba bratři ve staré školičce, kterou jejich otec od roku 1871 řídil. Po studiích v Jablonci a na učitelském ústavu v Litoměřicích získali Johann i Gustav učitelská místa v rodné obci. Starší z bratrů však již v roce 1886 zemřel, aniž po sobě zanechal potomky.

Tři roky po Johannově smrti skonal i Gustavův otec. To již v Josefově Dole stála deset let nová škola, v níž mladý Leutelt získal po otci místo řídícího. Nyní žil se svojí matkou a domácnost s nimi sdílela i babička z matčiny strany. Nelze pochybovat o tom, že se paní Marie o svého syna dobře starala a snad mu tento bezstarostný stav docela vyhovoval. Když ale v roce 1906 maminka zesnula, zůstal najednou bez opory. To byla pro Leutelta zcela nová a nikterak příjemná zkušenost. Rok nato se ale vše změnilo – 22. července 1907 se v josefodolském kostele oženil s Marií Hübnerovou. Po svatbě novomanželé odcestovali do Švýcarska, kde strávili několik krásných dnů v oblasti hory Rigi.

Následující čas měl Leuteltovým přinést potomka, ale štěstí při nich nestálo – v roce 1908 se jim narodil mrtvý chlapec. Až po dalších čtyřech letech mohli být již postarší rodiče šťastní, když na svět přišel zdravý syn Arno.

Obraťme však stručně pozornost k Leuteltově tvorbě. Její začátky tvoří především povídky a drobné skici. První z nich – Der arme Georg (Chudý Georg), vyšla v roce 1883 v Reichenberger Zeitung. Během následujících dvaceti let se s Leuteltovými povídkami můžeme setkávat v časopisech, kulturních sbornících či ročenkách horského spolku.

Leuteltovo dílo není rozsáhlé. Nepatřil k autorům, kteří chrlili jednu knihu za druhou, a zdá se, že tvořil spíš těžko. První román Die Könighäuser (Domy Königů) napsal až po své čtyřicítce a čtenáři se dočkali jeho vydání v roce 1906. K nejvýraznějším Leuteltovým dílům patří román Das zweite Gesicht (Druhá tvář), z roku 1911 (2006 přeložený do češtiny). S ním měl drobnou patálii: připravený název mu totiž sebral jiný regionální autor, Ferdinand Schwind, což Leutelta značně rozmrzelo. Na nátlak vydavatele se ale nakonec rozhodl svůj původní název použít. Následovaly romány Hüttenheimat (Domov v hutích, 1919), Der Glaswald (Skleněný les, 1924) a Der Brechschmied (Brechšmíd, 1934). Značnou oblibu získal soubor vyprávění Das Buch vom Walde (Kniha o lese, 1928). Posledním Leuteltovým dílkem byla povídka Doktor Kittel (1943). Chtěl jím nejspíš vzdát hold své matce i manželce, jejichž kořeny byly spojeny s rodem zázračného doktora a léčitele.

Poetický styl Leuteltova vypravěčského umění přispěl k tomu, že se o něm začalo mluvit jako o básníkovi Jizerských hor, ačkoliv se básnické tvorbě nevěnoval. Přišly literární ceny a mnohé veřejné pocty. Leutelt se stal váženým mužem, měl mnoho přátel a příznivců i mezi významnými osobnostmi, lidé jej oslovovali titulem Mistr. Úzké přátelství jej spojovalo například s jabloneckým starostou Karlem R. Fischerem či s Juliem Streitem, uznávaným kantorem a později ředitelem jablonecké německé knihovny. Fischer se zasloužil o vznik Leuteltovy společnosti (založené 20. ledna 1923), která si vytkla za cíl podporu místních tvůrců. Její pojmenování bylo nepochybně projevem přízně a uznání.

 

Činnost Leuteltovy společnosti byla obnovena v poválečném Německu v roce 1957 a dodnes pečuje o kulturní odkaz sudetských Němců. Jejím prvním předsedou byl zvolen právě Julius Streit. První členskou prémií se v roce 1957 stala útlá publikace Gustav Leutelt, der Dichter des Isergebirges (GL, básník Jizerských hor), jejímž autorem byl Wilhelm Pleyer.

V roce 1922 nadešel čas k Leuteltovu odchodu do penze; patrně k němu částečně přispělo i jeho nevalné zdraví. V Dolním Maxově, kde byl od roku 1905 řídícím učitelem v nové škole, a kde založil a vedl i místní muzeum, mu představitelé obce udělili při té příležitosti čestné občanství. V té době mu v Josefově Dole postavili i pomník, který ale po druhé světové válce zanikl, a až v roce 1994 byl obnoven z iniciativy Leuteltovy společnosti.

S penzionováním bylo bohužel spojeno i opuštění školního bytu a nakonec i milovaného údolí Kamenice. Jakousi epizodou v životě rodiny se poté stalo tříleté přestěhování do Horního Růžodolu, dnes jedné z libereckých čtvrtí. Přestože zde po spisovateli pojmenovali jednu z nových ulic, štěstí v rušném místě nenalezl, a tak si Leuteltovi zanedlouho našli byt v jablonecké Friesengasse 18, dnešní Wolkerově ulici. V roce 1929 si pak s pomocí města a přátel nechali kousek odtud, v nynější ulici U Srnčího dolu, v příjemném prostředí obklopeném lesy, postavit rodinný domek.

Klidného a spokojeného stáří se zde ale rodina nedočkala. Vše zhatil nástup fašismu a začátek další války. V roce 1940 byla sice v jabloneckém městském divadle uspořádána okázalá oslava autorových osmdesátin, ale chorobami sužovaný introvertní muž se omluvil a nezúčastnil se jí. Můžeme se jen domnívat, že se tak snad rozhodl i proto, že akce v té době musela mít do značné míry politický podtext. Krom toho jej město Jablonec nad Nisou k životnímu jubileu poctilo i udělením čestného občanství.

Robert Herzog, Leuteltův obdivovatel a mladší učitelský kolega, byl při té příležitosti pověřen sestavením knihy Das Isergebirge – die Landschaft Gustav Leutelts (Jizerské hory – krajina Gustava Leutelta). Leutelt pro ni o deset let doplnil náhled do svého života, který původně napsal a nazval 70 Jahre meines Leben (70 let mého života). Na životní jubileum svého čestného občana nezapomněli ani v dolnomaxovské škole, kde mu byla odhalena skleněná pamětní deska.

Syn Arnold, úředník jablonecké spořitelny, musel brzy narukovat k wehrmachtu a již v roce 1941 padl u ukrajinského Konstantinogradu. Zdálo se, že již nic nemůže starce více zlomit. Očekávaný konec války však přinesl jen další utrpení. Krátce po německé kapitulaci byli Leuteltovi donuceni odejít ze svého domu do podkrovního bytu v dnešní ulici Svatopluka Čecha a v roce 1946 pak byli vykázáni do sběrného tábora v Rýnovicích. Brzy nato museli spolu s dalšími dvanácti sty Němci nastoupit – patrně na rychnovském nádraží – do nákladních vagonů, které je odvezly nejprve do lágru v meklenburském městě Parchim. Přijatelné podmínky k životu tam ale vyhnanci nenalezli, a tak po měsíčním strádání pokračoval jejich transport do Durynska.

Manželé Leuteltovi našli v říjnu 1946 skromný nájemní byt v obci Seebergen. Paní Marii bylo 74 a jejímu muži 86 let. To již ale básník Jizerských hor neměl sílu ani vůli žít. Své oči naposledy zavřel časně ráno 17. února 1947. Smutná byla i jeho poslední cesta – pozůstalá paní vezla rakev se zesnulým na sáňkách na místní hřbitov, kde byl za přítomnosti faráře a několika sousedů neznámý stařec pochován. „Sama a opuštěná jsem stála u jeho hrobu,“ psala tenkrát vdova v dopisu Robertu Herzogovi.

 

Ve výše zmíněné publikaci Gustav Leutelt, der Dichter des Isergebirges z roku 1957 byla otištěna báseň Adolfa Wildnera (1882–1966), jabloneckého učitele, literáta a Leuteltova souseda, nazvaná prostě Gustav Leutelt. Formou jakéhosi nekrologu ji vytvořil krátce po přítelově úmrtí.

Po nějaké době se Leuteltovým přátelům podařilo sehnat prostředky na pořízení pískovcového náhrobku, který zdobí jeho hrob dodnes. Ve vsi Seebergen, která je od roku 2009 s několika dalšími spojena v obec Drei Gleichen, dnes již vědí, kdo byl Gustav Leutelt, a váží si jej. Jeho hrob byl v rámci úprav tamního hřbitova přemístěn na důstojné místo a v roce 2004 byl péčí Leuteltovy společnosti restaurován i náhrobní kámen. V září 2010 byla v Seebergenu přejmenována jedna z ulic na Gustav Leutelt Straße.

Marie Leuteltová dokázala statečně nést všechny životní útrapy. Po smrti manžela se přestěhovala nejprve do menšího bytu v Seebergenu a po dalších letech jí přátelé pomohli sehnat místo v domově pro seniory v Rappertshofenu, části města Reutlingen, tehdy v Západním Německu. Tam 1. prosince 1969 zemřela v požehnaném věku nedožitých 97 let. Byla pochována na městském hřbitově, daleko od svého muže. Po uplynutí patnáctileté lhůty byl její hrob srovnán se zemí.

Rok 2010, kdy uplynulo sto padesát let od narození Gustava Leutelta, byl provázen řadou významnějších počinů. Leuteltova společnost se k výročí přihlásila knihou Gustav Leutelt / Jubiläumsausgabe zum 150. Geburtstag des Dichters des Isergebirges (GL / Jubilejní vydání ke 150. narozeninám básníka Jizerských hor) autorů Reinholda a Gabriely Stumpe.

V Josefově Dole uspořádala obec 21. září 2010 vzpomínkovou akci s položením květin k Leuteltově památníku a se čtením přeložených ukázek z Knihy o lese. Současně byla zahájena i výstava obrazů jabloneckého malíře Václava Kocuma, jenž hledal náměty ve zmíněné publikací. Otevřeno bylo Muzeum místní historie a Josefodolští vyznačili Stezku Gustava Leutelta, jejíž začátek se nachází u konečné železniční stanice. Jizersko-ještědský horský spolek se prezentoval dvojjazyčnou knihou fotografa Siegfrieda Weisse Píseň o lese – Das Lied vom Walde, inspirovanou Leuteltovou Knihou o lese.

O deset let později, v roce 2020, většina lidí na Gustava Leutelta pro jiné závažné starosti nevzpomněla. Spolek Patron se tímto pokouší splatit významné osobnosti našeho kraje dluh.

Otokar Simm