Polská „protržená přehrada“ a dávné trojmezí
V srpnu letošního roku uplynulo již pět let od ničivé bleskové povodně, která zasáhla Liberecko a Frýdlantsko ve dnech 7. a 8. srpna 2010. Osobně mám na tuto povodeň vzpomínky velmi intenzivní, neboť jsem se jako příslušník Hasičského záchranného sboru zúčastnil přímých záchranných prací v lokalitách Václavice, Horní Vítkov, Heřmanice, Dětřichov, Víska a Frýdlant. Popis dojmů z nepřetržitého třídenního nasazení na přímou záchranu osob a následné dvouměsíční činnosti při likvidaci těch nejzávažnějších škod by vydal na samostatnou publikaci.
Mnoha lidem v regionu tato katastrofa významným způsobem změnila život a nezacelené jizvy po napáchaných škodách můžeme v krajině na mnoha místech spatřit doposud. Jedna z nich se nachází přímo na řece Smědé (Witka), již na území Polska, kde nedaleko českých hranic došlo během povodně k protržení přehrady Witka, zvané též podle místa založení hráze Niedów.
Tato přehrada byla vybudována v letech 1958–1962 na řece Smědé jako zásobník vody pro chlazení nedaleké elektrárny Turów. Pod dvanáct metrů vysokou hrází, která má schopnost zadržet až 4,6 milionu kubických metrů vody, byla dodatečně vybudována malá vodní elektrárna o výkonu 0,8 MW.
Během čtyř let byla zatopena značná část Niedówa (dříve Nieda) a menší část Spytkówa (Wanscha). Není bez zajímavosti, že pod vodou se díky vzdutí hladiny ocitlo také několik zemědělských usedlostí, mlýnů a zříceniny zámku. Přehrazením řeky vznikla po napuštění 4 kilometry dlouhá a 700 metrů široká vodní plocha, která byla v pozdějších letech i oblíbeným místem rekreace a vodních sportů.
Ve východní části zátopy zmizelo pod hladinou i někdejší hraniční trojmezí mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem. Vzniklo v roce 1815, kdy na základě rozhodnutí tzv. Vídeňského kongresu muselo Sasko odstoupit Prusku významnou část Horní Lužice. Styk tří hranic se na Smědou posunul od známého Tabulového kamene na úbočí Smrku.
Nová demarkační čára byla tehdy vedena z Ruhlandu v severozápadní části Horní Lužice a vedla jihovýchodním směrem k české hranici v Seidenbergu (Zawidów). Hornolužická území, ležící na sever od ní, tedy dnešní okresy Hoyerswerda, Rothenburg, Görlitz a Lauban (Lubań), byla připojena k provincii Pruské Slezsko. Linie vedla po starých hranicích jednotlivých hrabství a dodnes tvoří předěl mezi katolickými diecézemi Dresden–Meissen a Görlitz. Vytyčení nové hranice o délce 189 kilometrů bylo z úsporných důvodů provedeno nejprve dřevěnými sloupy a teprve v roce 1828 byly tyto dočasné znaky nahrazeny žulovými kameny. Číslování kamenů začínalo číslem 1 na rozhraní tří územních celků u Seidenbergu (Zawidów) pokračovalo směrem na západ až k číslu 149 nedaleko obce Kroppen, které je posledním na území Horní Lužice.
Značení bylo provedeno dvěma způsoby, neboť smíšená vytyčovací komise (víme, že za saskou stranu v ní byli komisaři Bünau, Günther a von Watzdorf , za pruskou komisaři Gaudi, Friese a Sietze) se neshodla na jednotné podobě: hraniční kameny s čísly 1 až 81 byly tvořeny dvojicí 43 centimetrů vysokých žulových hranolů – jedním saským se zelenobílým šrafováním a druhým pruským se šrafováním černobílým. Mezníky byly na vrcholu ukončeny připojenou kamennou pyramidou, tzv. hlavou, na níž byla napsány značky písmena KS (Königreich Sachsen), respektive KP (Königreich Preussen). Mezi oběma kameny, které nesly stejné číslo, probíhala hraniční linie. Od čísla 82 až do čísla 148 byl průběh značen pouze jedním mezníkem v hraniční linii, který měl tvar komolého jehlanu o výšce 90 centimetrů. Saská část byla znovu šrafována zelenobíle, pruská černobíle. Na každé straně byl namalován oválný terč, v němž bylo uvedeno číslo kamene a písmena KS (Königreich Sachsen)a KP (Königreich Preussen). Poslední hornolužický hraniční patník má číslo 149 a neobvyklý tvar 1,5 metru vysokého hranolu. Po celé délce hranice byly mezi tyto hlavní mezníky doplněny ještě tzv. průběžné kameny. Jednalo se o běžné patníky sloužící k upřesnění.
Vraťme se však zpět na trojmezí na Smědé – hranice tří států se v tomto místě fakticky setkávaly až do sjednocení Německa v roce 1871, poté už se jednalo jen o zemské mezi Saskem, Slezskem a Čechami. Tento stav vydržel až do roku 1945, kdy se v rámci poválečného uspořádání Evropy hraniční linie mezi Německem a Polskem posunula západně na linii řek Nisa a Odra. Až do roku 1958 zde severně od dnešní obce Ves (Wiese) ještě existoval výběžek českého území, jehož východní pomezí vedla souběžně s tokem Smědé. Území bylo na základě Smlouvy mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsané ve Varšavě 13. června 1958, postoupeno Polsku a dnešní hranice je vedena původním tokem Davídkova potoka.
Protržení hráze a nečekaně rychlé vypuštění přehradní nádrže Witka v roce 2010 umožnilo znovu navštívit bývalé trojmezí „suchou“ nohou. Řeka Smědá se po desetiletích vrátila do svého původního koryta a na povrchu se objevily dávno zaplavené silnice, mosty a základy domů. Existenci vodní nádrže připomínaly jen mohutné nánosy bahna v okolí řeky.
Ještě téhož roku se po dávném hraničním trojmezníku vydali pátrat Jan Heinzl a Milan Jech z Hejnic. Kameny se jim na odkrytém dnu přehrady podařilo najít, nebylo ale jisté, zda se jednalo o hraniční mezníky. Souběžně probíhalo i pátraní z německé strany. Zde se do akce zapojil tým s geologickými přístroji, který se mapování prusko-saské hranice v Horní Lužici věnoval již od roku 2008. Jeho členům se v prostoru přehradní nádrže za složitých podmínek podařilo najít dva páry hraničních kamenů – nezapomínejme, že v této části tvořily mezníky dvojice. Pár číslo 3 byl objeven u bývalého mostu přes Smědou, který spojoval saskou a pruskou část Niedy (Niedówa). Zajímavé je, že zatímco saský kámen zůstal na svém místě, ten pruský, navzdory hmotnosti 600 kg, odnesla povodeň o téměř 200 metrů níže po proudu řeky. Kameny s číslem 2 byly objeveny přímo na staré vozové cestě u bývalého mostu mezi pruskou obcí Wilka a saskou Wanschou (Spytków). Skupina německých pátračů se poté vydala do prostoru, kde se na základě údajů ze starých map měl nacházet hraničník s číslem 1, najít se však nepodařilo ani jeden z této důležité dvojice kamenů.
Druhý pokus o nalezení někdejšího trojmezí byl učiněn v únoru roku 2011, kdy se ho vydalo hledat sedm historiků z měst Görlitz, Reichenbach a Königswartha. Podpořeni geology a důlními inženýry celkem dvakrát pátrali v jihozápadním cípu přehrady, přičemž využili nočních mrazů k lepšímu pohybu v mohutných vrstvách bahna. Díky radaru se podařilo určit dávný průběh toku Smědé a na jejím bývalém břehu lokalizovat umístění prvotních dřevěných sloupů, instalovaných v roce 1818 při vytyčování hranice. Radar dále objevil kamenný kvádr, ležící asi metr hluboko v bahně. Jeho odkrytí toho dne již nebylo možné, neboť po odkopání zmrzlého bláta se do vzniklé jámy začala valit říční voda a znemožnila další práce. Nezbylo než počkat do léta a v červenci za nízkého stavu vody se pokusit kámen znovu vyzdvihnout z bahna. Povedlo se to 18. června 2011, avšak vzhledem k absenci jakéhokoliv značení a k faktu, že mezník měl uraženou hlavici, nebylo možné se stoprocentní jistotou potvrdit, že se jedná o označení bývalého styku Saska, Pruska a Rakouska. Závěrem dodejme, že dvojice mezníků s čísly 2 byla ze svého stanoviště vyzdvižena a je uložena v Lužickém muzeu ve Zgorzelci. Podobně i další mezníky, které se zachovaly do dnešních dnů, byly především na německé straně zásluhou dobrovolných spolků opraveny a renovovány a to i včetně menších průběžných kamenů. Podél části bývalé hranice byla dokonce zřízena naučná stezka.
A dávné trojmezí? Možná bylo skutečně objeveno v roce 2011, možná bylo zlikvidováno již při úpravě hranic v roce 1958 a možná dodnes leží stále utopeno kdesi ve vrstvě bahna a nánosů, které do těchto míst Smědá za více než padesát let nanesla. Toto tajemství zůstane patrně neodhaleno. Přehradní nádrž Witka je totiž v současné době (2015) opravována a její postupné napuštění má být v roce 2016 dokončeno.
Autor článku děkuje Janu Heinzlovi, Manfredu Steinmannovi a Hansi-Joachimu Gaworovi za poskytnutí důležitých informací.
