Historie ukrytá na hřbitově v Oldřichově v Hájích
V souvislosti s loňskou opravou hrobky Josefa Matouschka mnozí z nás strávili mnoho hodin na hřbitově v Oldřichově v Hájích. Měli jsme čas nejen renovovat, ale prostřednictvím ostatních náhrobků poznávat historii Oldřichova v Hájích a dávné příběhy jeho občanů. Najít zde můžeme náhrobek Josefa Langeho, jehož krásný křížek se nachází ve skále pod vrcholem Poledníku, hrob bývalého oldřichovského starosty Eduarda Geislera, nebo pomník padlých rudoarmějců.
Pozornost návštěvníka hřbitova nepochybně upoutá mohutný pomník válečným obětem. Pozornost veřejnosti poutal i během Vzpomínky na Josefa Matouschka dne 17. října 2015. Málokdo z přítomných si při jeho fotografování povšiml, že se vlastně jedná o pomníky dva – pomník padlých v 1. světové válce je ve středové části spojen se starším pomníkem obětem dřívějších válek v 19. století.
Nejstarší letopočet na pamětní desce pochází z roku 1849 a najdeme jej u jmen Antona Franze a Karla Elstnera. Oba oldřichovští občané padli ve stejném roce v bitvách tzv. první italské války za nezávislost. Tato válka mezi Rakouskou říší a Sardinským královstvím byla vedena v dnešní severní Itálii od března 1848 do března 1849. Válka byla součástí revoluce v roce 1848 a skončila vítězstvím Rakušanů vedených maršálem Radeckým. To mělo za následek, že severoitalské državy Rakousku zůstaly v původním rozsahu až do druhé italské války za nezávislost. Ta proběhla o deset let později, tedy v roce 1859. Rozhodující porážku utrpěli Rakušané ve známé bitvě u Solferina. Z Oldřichova v Hájích v ní nedaleko Verony padl Florian Seibt, jehož jméno je na pomníku též uvedeno.
Další dvě jména souvisejí s asi nejznámějším rakouským vojenským konfliktem v Čechách 19. století – s prusko-rakouskou válkou v roce 1866. Nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím této války byla bitva u Hradce Králové. Odehrála se 3. července 1866 na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové. Na rakouské straně v ní padlo téměř 6000 mužů, jedním z nich byl i Franz Effenberger z Oldřichova v Hájích. Jeho spoluobčan Josef Schöler padl v rámci stejné války, ale na italském bojišti. Prusko a Itálie totiž uzavřely 8. dubna 1866 spojeneckou smlouvu – Italské království považovalo za sféru svého zájmu Benátsko, doposud držené Rakouským císařstvím. Rakousko tedy bylo nuceno vést válku na dvou frontách. Boje v severní Itálii probíhaly mezi 20. červnem a 12. srpnem 1866 a i když Italové v této válce nedokázali Rakušany vojensky ohrozit, stali se díky spojenectví s Prusy vítěznou stranou a území Benátska získali.
Posledním mužem, jehož jméno najdeme na pomníku, je Karl Effenberger. Nevíme, zda byl v příbuzenském vztahu s Franzem Effenbergerem, jisté je, že padl v roce 1879 v Raguse, což je jen jiný název pro dalmátský Dubrovník. Karl Effenberger padl jako příslušník 74. pěšího pluku v rakousko-bosenské válce. Rakousko-Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu na základě závěrečného protokolu Berlínského kongresu od roku 1878, formálně ji anektovalo až 7. října 1908.
Zajímavý výlet do historie tedy ukrývá starý válečný pomník… Zřídili ho členové Spolku válečných veteránů, který byl v Oldřichově v Hájích (Buschullersdorf) založen v roce 1888. Slavnostní odhalení pomníku se konalo 23. července 1905, přičemž jeho původní umístění bylo na návsi naproti hostinci Ferdinanda Effenbergera č. p. 54 (později Zur Vereinshalle a v současnosti Beseda). Poté, co byl na místním hřbitově v roce 1922 nákladem 40 tisíc korun zřízen mohutný památník padlých občanů v 1. světové válce, byl původní obelisk z návsi přenesen na hřbitov a umístěn do jeho předpolí. Není bez zajímavosti, že pamětní deska je zaplněna jmény pouze ze dvou třetin. Je tedy možné, že jeho zřizovatelé již dopředu počítali s dalšími rakouskými válečnými konflikty. Rozsah bojů a obětí v 1. světové válce jistě předčil jejich očekávání.
Mimochodem – na bojiště 1. světové války bylo z Oldřichova v Hájích odvedeno 300 občanů, 55 mužů se domů nevrátilo. Jejich jména jsou vytesaná na čtyřech pamětních deskách.1 Drtivá většina z nich našla místo svého posledního odpočinku kdesi na dalekých válečných bojištích. Po smrti se na oldřichovský hřbitov prokazatelně vrátil Stefan Passig, který byl 6. listopadu 1914 u srbského Šabacu postřelen do nohy a 18. prosince 1914 zemřel v záložní nemocnici v dnešním rumunském, tehdy uherském Aradu (K. u. K. Reservespital Arad) a Franz Wildner, zemřelý 18. srpna 1915 v záložní nemocnici v Chebu (K. u. K. Reservespital No. 2 Eger i. B.). Oba muži mají kromě jména na památníku i náhrobní desky na obvodové zdi hřbitova.
Závěrem ještě dodejme, že oldřichovský pomník obětem válek je v Centrální evidenci válečných hrobů evidován pod číslem CZE-5105-08178. Za inspiraci autor článku děkuje Oldřichu Sladkovskému, za provedení rešerší Otokaru Simmovi a za poskytnutí fotografií Jiřině Vávrové.
