V Kittelově kraji se stále něco děje

V archivních číslech časopisu Patron jsem našel krásný článek Michala Vrbaty Putování po Hamrštici, který tvořil mimořádné číslo v roce 2010. Nemám v úmyslu opakovat, co už přede mnou bylo napsáno, ale protože od té doby uběhlo desetiletí, přeci jen se některých témat znovu dotknu. Zaměřím se však spíš na to, co tu bylo kdysi a dnes je změněno k nepoznání, nebo co zcela zmizelo či bylo v plném lesku obnoveno.

Moje cesta začíná na Dolní Černé Studnici. Od zastávky autobusu se vydávám po zeleně značené turistické stezce na Maršovický vrch. Po překonání mírného stoupání procházím mezi vrcholovými lesíky a na místě s rozhledem nad Maršovicemi se zastavím: potěší mne nejen pohled na krajinu Českého ráje vlevo s Vyskeří a Valdštejnem vpravo, v dáli pak na dvouvrší Bezdězu, kopce Ralské pahorkatiny a zcela vpravo na hřbet Ještědu, ale také na obnovený kříž s lavičkou. Jeho malebné zasazení do krajiny můžete vidět na titulní straně tohoto čísla.

Scházím do Maršovic, které se dnes stavebně rozrůstají díky své blízké poloze k městu s pracovní příležitostí. Při pohledu na architektonické ztvárnění nových domů mě napadá, jestli je to k dobru věci; jde však, bohužel, o obecný celorepublikový jev. Nad prvními domy cesta prochází mezi dvěma žulovými patníky, které jsou patrné již na starém snímku kokonínského fotografa Franze Simma. Cesta vyústí na hlavní silnici v její zatáčce před bývalým obchodním domem F. S. Novotný.

Bývala to krásná budova s neorenesanční fasádou, kterou se podařilo v období socialismu nenávratně zničit. Po pravé straně zarůstá trávou rumiště po někdejší zájezdní hospodě č. p. 6 rodiny Novotných a později Jírů. Její kamenné klenuté stáje na žulových sloupech byly obdivuhodným dokladem umu dávných kameníků a zedníků, naše doba je však nedokázala uchovat dalším generacím.

Přece jsou tu ale dvě zajímavosti pro naše oko. Je to jednak litinový kříž s nově pozlaceným tělem Páně na žulovém podstavci, tyčící se vlevo na mezi a přístupný po několika kamenných stupních, a pak žulový hranol starého rozcestníku, vzácně dochovaná dopravní památka, stojící za zmíněným domem Františka Stanislava Novotného. Původně stál blíže kříži, v souvislosti s výstavbou obchodního domu F. S. Novotného ale byl o několik desítek metrů posunut. Jak je rozcestník starý lze těžko zjistit; podle fotografií Franze Simma z přelomu 19. a 20. století nesl bílá pole s černými nápisy, tesané texty neměl. Silnice spojující Železný Brod s Jabloncem byla vybudována v roce 1845.

Od rozcestníku se pouštím nově vyasfaltovanou silničkou k maršovickému hřbitovu, který byl vysvěcen roku 1900 a stojí částí na pozemcích Maršovic a částí v Šumburku-Krásné.

Jedna ze zdejších náhrobních desek připomíná památku litografa Edmunda Andera, vojáka pěšího regimentu č. 94, narozeného zde 20. 3. 1885. V jeho žilách kolovala po otci i matce kittelovská krev. „Padl jako hrdina za císaře a vlast 3. dubna 1915 při srážce u vsi Vilag v Uhrách. Cizí zem buď mu lehkou.“ Vilag je dnešní slovenská Svetlica nedaleko Medzilaborců, v Karpatech, kde počátkem roku 1915 sváděla rakousko-uherská armáda urputné boje s Rusy.

Z Edmundových předčasně umlčených rukou, vzešla krásná pohlednice rodné obce a otcovského domu, která je dnes jedinou známou a prokazatelnou památkou na dovedného rodáka. Najdete ji mezi barevnými fotografiemi na vnitřní straně obálky.

Od hřbitova projdu mezi starými stromy po louce k domu č. p. 42, u kterého stojí kaplička, dříve zvaná Kapelle beim Pfarrfelde. Jedná-li se o jednu a tutéž, pak byla v kostelních účtech kaple sv. Josefa na Krásné-Šumburku vedena od jejího počátku v roce 1760 jako Marschowitzer Kapelle. Je to prostá, výklenková zděná kaplička se sedlovou stříškou, asi v roce 2014 opravená nákladem obce Pěnčína.

Stojí na šumburské pozemkové parcele 371, která v roce 1843, v době pořízení indikační skici ke stabilnímu katastru, náležela Augustinu Hoffmannovi z Maršovic č. p. 2. Na skice je také zakreslena. O kapličku se dříve starala rodina Šourkova z domu č. p. 42. Na fotografii Franze Simma z roku 1870 je vidět, že přímo na kapličce byla kdysi umístěna kasička na milodary. Odtud pokračuji k srdci osady Krásné, s jejímž novodobým jménem neustále sám v sobě zápasím; i když je „krásná“, pro mě ves zůstává starým dobrým Šumburkem.

Pohled na kostel svatého Josefa příchozím od Maršovic kdysi částečně zakrýval hostinec „U Zeleného věnce“. Ten byl zřízen již roku 1793 v domě, který si postavil doktor Kittel jako výminek v roce 1765. V tomtéž roce dostal šumburský kostel vlastního kaplana a dům sloužil jako kaplanka. Po vzniku samostatné farnosti v Šumburku roku 1782 sloužil dál za obydlí farářovi, než pro něj byla po deseti letech vystavěna nová budova, na níž bylo odtud přeneseno č. p. 19. V tomto starém domě u prvního faráře Philippa Jakoba Kittela zemřel dne 16. 11. 1783 jeho slepý otec, bájný šumburský lékař. Naposled nesl hostinec č. p. 12; odstraněn byl někdy v 50. letech 20. století. Základy stavby bylo nyní po dvě suchá léta možné spatřit ve spálené trávě. V roce 2018 byla v obvodu jeho půdorysu vysazena památná lípa k 100. výročí vzniku republiky.

Míjím dvojici pískovcových sloupků, které nesou novou sochu svatého Josefa s Ježíškem, volnou variaci sochaře Petra Roztočila na ukradenou pozdně barokní předchůdkyni. Samotný poutní kostel má novou střešní krytinu na lodi i na helmici věže, průběžně je restaurován i jeho interiér.

Na bývalém hřbitově, zrušeném ve 30. letech 20. století, se nacházely dva kované kříže z počátku 19. století, jejichž zhotovení je připisováno zámečníku Dominiku Dubskému z Bratříkova. Kříže, dnes uložené v kostele, jsem tu ještě na původním místě kreslil koncem září 1989. Označovaly hroby Josefa Paula Kittela, ranhojiče (Feldscher) zemřelého 10. 1. 1800, a jeho manželky Anny Kittelové, rozené Šourkové. Kittelovský badatel Miloš J. Pulec kříž s iniciálami AK a letopočtem 1803 přisoudil zemřelému Anastasiu Kittelovi, šumburskému lékárníkovi. Ten však podle matriky zemřel až 15. 7. 1819.

Ještě krkolomnější verzi podala v knize Krajem skla a bižuterie na straně 71 Jana Scheybalová. Dle jejího názoru patří kříž třiačtyřicetiletému Adalbertu Eustachovi Kittelovi, tragicky zesnulému 13. 11. 1803, ovšem ve Volfarticích u Žandova v okrese Česká Lípa. V matričním zápisu v žandovské matrice není ani slovo o tom, že by dne 13. 11. utopený a 16. 11. odpoledne nalezený přísežný ranhojič, zapsaný navíc jen jménem Eustach Kittel, měl být pohřben v Šumburku. Naopak datum pohřbu, vedeného hned následujícího dne 17. 11 1803 arciděkanem Wenzelem Hockem z Horní Police (tehdy známou originální duchovní personou) svědčí o Eustachově pohřbu v Žandově. Rozhodně by vůz s rakví nemohl urazit trasu kolem 70 km do druhého dne. A tak doufám, že pod křížem s iniciálami AK pochovaná Anna Kittelová, zásadská rodačka, zde konečně uvedená svým pravým jménem, najde svůj věčný klid.

Není to ostatně zde v Šumburku jediná památka na tuto ženu. V domě č. p. 11, kde ještě donedávna sídlilo Kittelovo muzeum, se dochoval pískovcový portál původního hlavního vchodu, oproti dnešku na druhé straně centrální chodby. V roce 2004 jsme ho tu s přítelem Jardou Lubasem objevili a s požehnáním majitele a našeho dobrého známého Josefa Boudy, očistili od letitých nánosů vápenných nátěrů. Po mnoha desítkách let na světlo „vykoukly“ při zemi vytesané květinové dekory s letopočtem 1782 a nahoře v klenáku květinami ověnčená zkratka jména Anna K.

Na starém hřbitově najdeme u západní zdi ještě poslední tři vedle sebe stojící náhrobky. Všechny patří příslušníkům rodiny Römischovy. Jedná se o příbuzné Franze Zachariase Römische, majitele maloskalského panství a tvůrce známého Panteonu na hradě Vranově, který pro rodinu mladšího bratra Franze koupil od Kittelových dědiců dům č. p. 10.

První zleva je nejmladší náhrobek gotizujících tvarů, který zhotovil kameník F. Nitsch z Liberce pro Ludwiga Römische, žáka měšťanské školy, narozeného 1867 a zemřelého v roce 1882. Prostřední kříž na mohutném podstavci, společném i pro opírající se sochu truchlící ženy, zhotovený opět v Liberci, tentokrát u kamenické firmy H. Beckert–Zdarsky, označuje místo posledního odpočinku Johanna Franze Römische (1815–1877) a jeho manželky Anny (1838–1886). Třetí kříž zcela vpravo je nejstarší; byl vyroben ještě pod vlivem empírového slohu pro Franze Römische, zemřelého 27. 4. 1857 ve věku 89 let. Do hrobu k němu byla pochována i jeho manželka (+1867, stáří 81 let) a vnuk Franz Römisch (1859–1884). Všechny tři náhrobky jsou z pískovce a jejich nápisové desky z mramoru.

Z „mrtvých“ se obci Pěnčínu podařilo vzkřísit Kittelův dům, nám známý pod jménem Burk, č. p. 10 v Krásné. V jeho záchranu doufal před rokem 2005 už málokdo. O to více těší, že po 14 letech stavby byl otevřen pro veřejnost. V nové expozici se můžeme poučit o geologii zdejší oblasti a o využití zde vyskytujících se hornin člověkem od pravěku až po současnost.

Po cestě z kopce přicházím po chvíli k nově opravené poutní výklenkové kapličce, velmi podobné té horní. Stojí na pozemku č. 405/3, jehož vlastníkem je obec Pěnčín. Kapličku opravil v roce 2018 Jindřich Zeman ze sousedního domu č. p. 67.

Dál jdu kolem chráněné památné lípy při staré cestě, která spojovala dolní konec Šumburku s českými vesnicemi na Železnobrodsku. Po ní se chodívalo na Malou Skálu na vrchnostenský úřad. Cesta po chvíli vychází na silnici vedoucí do Jistebska. Shlíží se z ní daleko do kraje, jen je z ní potřeba asi po sto metrech odbočit vpravo k již z daleka viditelné kapličce Božího hrobu, stojící uprostřed luk. Zde nedošlo za těch deset let k žádným změnám, naštěstí ani k nějaké viditelné devastaci. Teprve odtud si opravdu vychutnávám daleký výhled: zleva je rámovaný Černostudničním hřebenem, na vzdálenějším horizontu na východě panoramatem Krkonoš. V den mé procházky 7. října byly čerstvě zasněžené v oblasti Violíku, Sněžných jam a Luční a Studniční hory. Lysá hora, Kotel a Žalý byly dosud bez bílého pokryvu.

Kaplička Božího hrobu stojí na pozemkové parcele č. 695/2; dobrému pozorovateli neujde, že se nachází na dosud patrné křižovatce starých cest. Podle indikační skici z roku 1843 se dá zjistit, že pozemky kolem kapličky patřily ke starému statku č. p. 8 v Jistebsku, který byl již tehdy rozdělen mezi dva vlastníky a stál tu i druhý dům, nesoucí č. p. 39. Původně jednotný statek byl po roce 1746 rychtou. Vlastivědný badatel Alfred Hübner (1915–1997) z Huti, jehož pozůstalost je dnes přístupná v SOkA v Jablonci n. N., uvádí ve svém soupisu rychtářů spojených obcí Šumburk–Jistebsko Johanna Adama Weisse, narozeného roku 1709 v Maršovicích; v roce 1735 se oženil se Salomenou, dcerou dalešického rychtáře Hoffmanna.

Weiss se ujal rychtářského úřadu v Šumburku–Jistebsku po smrti svého předchůdce Karla Jägera v roce 1742, ale teprve 1752 je poprvé písemně uveden v gruntovní knize jako rychtář. V roce 1746 koupil usedlost č. p. 8 v Jistebsku od Jeremiase Kunze a bydlel tu až do své smrti v roce 1771. Rychtář byl jistě příkladným poddaným, i co se víry týče. Stavba kapličky na vlastním pozemku u cesty směřující k poutní kapli sv. Josefa v Šumburku, vysvěcené roku 1760 a o rok později rozšířené o „Svaté schody“, byla pro něj jistě prestižní záležitostí. Někdy kolem tohoto roku předpokládám založení kapličky Božího hrobu.

Statek č. p. 8 brzo po roce 1945 zanikl, ačkoliv se již za války o něm uvažovalo jako o chráněné památce lidového stavitelství. Jeho podoba se zachovala alespoň na několika fotografiích odborného učitele Franze Weisse ze Cvikova, který tu ve 40. letech 20. století v okolí dokumentoval staré domy. Na hřebeni střechy obytné budovy byla zvonička, o jejímž zvonku se zmiňuje vlastivěda Adolfa Lilieho. Zvonek, oznamující klekání k modlitbě Otčenáš a Zdrávas, byl pořízen a vysvěcen roku 1878. Dnes zde stojí novostavba a i mladší dům č. p. 39 je jen žalostnou ruinou; je jen otázkou času, kdy se zcela rozpadne.

Jedinými památkami na starodávný grunt pak zůstane obrovská lípa, která je nyní chráněným stromem a upoutává pozornost každého vnímavějšího poutníka, a v loukách nad vsí rychtářova kaplička. Od ní cesta pokračuje pohodlně po vrstevnici a přivede mě až na hlavní silnici Jablonec – Železný Brod. Návaznost cesty se však za silnicí ztrácí, a tak přejdu přes louku s neudržovaným sadem a směřuji k nedaleké hradbě smrkového lesa.

Před ní se mezi starou akátovou a jeřábovou alejí, prorostlou náletovými javory a jasany, táhne pěkná modře značená cesta. Je to ona známá poutní a dopravní prababička našich silnic, stará Hamrštice. Její povrch je v těchto místech dosud zázračně přírodní, zpevněný břidlicovým kamenem, mezi nímž spatřuji různobarevné skleněné kousky – broky, odpad z domácích mačkáren, které periodicky lépe a někdy méně dobře živily zdejší obyvatelstvo minulého století.

V místě, kde Hamrštici přetíná silnice z Pěnčína do Skuhrova, stojí pod asi padesátiletou lípou kamenný podstavec s kovaným železným křížem a na plechu provedenou malbou Krista. Stojím u Posseltova kříže z roku 1828. Zajímavý je tím, že celý jeho 137 cm vysoký žulový podstavec je vytesán z jednoho kusu kamene. Železná část této památky má být opět prací zámečníka Dominika Dubského. Nejméně tři muži z této rodiny byli vyhlášenými řemeslníky – otec František Dubský a jeho dva synové – již zmíněný Dominik a druhý Ignác. Jejich tvůrčí období spadá do poslední čtvrtiny 18. a první čtvrtiny 19. století. Posseltův kříž stojí na nejzazším výběžku jistebského selského gruntu č. p. 4. V roce 1828 na něm seděl starý Franz Posselt se ženou Annou Rosinou, rozenou Lucke, manželé oddaní roku 1783. Žena již následujícího roku zemřela, podle údaje v matrice jí bylo 66 let. Franz zemřel jako výminkář v roce 1837 stár 72 let.

Je-li krásný den, jako v den mé vycházky, vyplatí se zajít si kousek po silnici směrem nad Skuhrov a pokochat se z upraveného vyhlídkového místa pohledem na Kozákov a Maloskalsko se Sokolem a hřbetem Kopaniny.

Za skuhrovskou silnicí je již Hamrštice asfaltovaná. Na nejbližší odbočce vlevo z ní uhýbám a zakrátko přicházím mezi první pěnčínské domy. Cesta vychází opět na hlavní silnici nedaleko oblíbené hospody „Dřevěnky“. Za hospodou starou cestu přeťal plot kozí farmy a je neprůchodná. Teď tedy musím projít asi 300metrový úsek po hlavní silnici a u nyní zavřené restaurace „U Brusírny“ ji zase rychle opouštím.

Přicházím k místu, kde stávala výklenková kaplička Panny Marie Bolestné, která asi na přelomu 50. a 60. let 20. století zanikla zřejmě v souvislosti s budováním velikášského zemědělského areálu. Zbyly jen staré fotografie, podle nichž se mi daří určit, kde kaplička stála. Dnes jde o pozemkovou parcelu č. 679/4, jejímž vlastníkem je obec Pěnčín. Dříve to byla celá velká parcela č. 679 a náležela ke statku č. p. 39, jehož vlastníkem byl v roce 1843 Josef Hoffmann. Po roce 1900 patřil statek s pozemky rodině Stuchlíkově. Kaplička je zakreslena již v mapě 1. vojenského mapování, stála tedy už ve 2. polovině 18. století; přesněji ji najdeme na Matouschkově „speciálce“. Indikační skica z roku 1843 ji kupodivu nezaznamenala. Při velkém zvětšení starých snímků zjišťuji i vybavení kapličky. Ve štítu v malém výklenku je malá soška Piety, uvnitř kapličky pak podobná, ale větší Pieta, a svatý Florián. Škoda této drobné památky i staré lípy, která ji chránila.

Podél plotu kozí a ovčí farmy a mezi ohradníky pastvin spadá cesta k obecnímu hřbitovu v Huti, sloužícímu obyvatelům Huti a Pěnčína. Byl založen na pěnčínských pozemcích na samém okraji u vsi Huti. Zní to trochu nesrozumitelně, ale je to tak: v době, kdy byla Huť sídlem obecního úřadu, vykoupil se pro stavbu okrajový pozemek v osadě Pěnčíně s tím, aby to Huťští neměli na hřbitov daleko. Dnes je sídlo obecního úřadu v Pěnčíně a Huť je jen jednou z jeho osad.

Projdu hřbitovními vrátky na horní straně a hlavní cestou kolem nově opraveného centrálního kříže dojdu k hrobu již zmíněného regionálního vlastivědného a badatele Alfreda Hübnera. Na desce rodinného hrobu, který by si zasloužil opravu, je nápis Familie Friedrich Hübner. Dolními vrátky odcházím s pokorou z místa věčného spánku přítele Hübnera.

Po chvíli míjím druhotně sem odněkud přesazený starý milník; snad by to mohl být ztracený „Pyrám“ z Haratiny pod Bratříkovem. A už přicházím do centra Huti, kterému se říká „Ve Dvorku“. Jméno vzniklo počátkem 18. století, kdy byly pozůstatky zdejšího hutního statku rodiny Wanderů prodány maloskalské vrchnosti, která zde zřídila šafářský dvůr. Hospoda provozovaná v bývalém huťmistrovském domě pak vždy ve svém názvu onen „dvůr“ nesla, ať už byl „Německý“, „Český“ nebo „Sklářský“. I dnes je zde možné zahnat žízeň svijanským pivem a prohlédnout si klenutý lokál, původně hlavní místnost panského domu, pravděpodobně z poloviny 17. století, se zdmi až metr silnými. Koncem 19. století byl k hostinci přistavěn taneční sál. Počátkem 20. století hostinský Josef Hoffmann zvýšil dům o jedno patro. Jeho starou podobu nám pro paměť zachovala fotografie Franze Simma z roku 1894. Proti hostinci je zastávka linkového autobusu zpět do Jablonce.

Neukojený turista může přes Stanovsko a Berany přelézt hřeben a dostat se do Jablonce přes Novou Ves nad Nisou po svých. Bude-li se někdo chtít na takovou procházku vydat, doporučuji den s pěknou viditelností a kolegu s dalekohledem; na mé cestě jím byl Milan Fott z Nové Vsi nad Nisou.

Jaroslav Hrách