Pomník v místě zaniklé Michelsbaude

V pátek 20. září 2019 se kolem 11. hodiny sešla na parkovišti v Jakuszycích skupinka asi 25 osob. Přítomní byli samozřejmě hlavně Poláci, ale dostavili se i účastníci z Německa a Čech. Čtyřmi členy byl zastoupen i Spolek Patron. Všichni jsme měli namířeno přes Rozdroże pod Cichą Równią na místo v současnosti nazývané Jelenia Łąka. Chystalo se tam odhalení pamětní desky, připomínající někdejší chatu Michelsbaude.

Dnes zde najdeme jen rozlehlou horskou louku, kterou ze všech stran obklopují jehličnaté lesy. Dojem parkového vzhledu umocňují skupinky smrků, jež jako by na ní byly nepravidelně rozhozené. Louku protíná prastará cesta, která byla kdysi jedinou přímou spojnicí mezi Krkonošemi a Jizerskými horami.

Kámen k pomníku zajistily Lasy Państwowe, nápis na pamětní desce je v polštině, němčině a češtině.

Komunikace současně spojovala Čechy se Slezskem a nejspíš proto se jí říkalo Alte Zollstraße, Stará celní cesta. Důležitá trasa vedla od Mýtin a Údolí Naděje přes osadu Karlsthal, dnešní Orle, načež vystoupala až na Vysoký jizerský hřeben, aby následně klesla do významné obce Schreiberhau, Szklarské Poręby. Umožňovala především kontakt mezi centry sklářské výroby. Příležitostí k odpočinku a občerstvení, či dokonce k přenocování, na ní takřka nebylo. Jednou z mála bylo budní hospodářství zvané Michelsbaude. Jeho existenci lze datovat lety 1775–1905.

Téměř celý průběh cesty je dodnes dobře patrný a většinou i hojně vyžívaný. Zachycená je například na Matouschkových mapách či na česko-německé mapě Jizerské hory – Isergebirge z Nakladatelství HP Jičín (2018). Josef Matouschek na mapách z let 1927 a 1938 zakreslil mýtinu, na které stávala Michelsbaude, a označil ji jako „Michelsbaudenplan Echo“ (volně přeloženo: „ozvěna na pasece po Michelsbaude“). Častěji se ale vyskytuje jen pojmenování zkrácené, tedy bez slůvka Echo.

Proč se po více než sto letech od zániku Michelsbaude začal někdo tímto zapomenutým stavením zabývat? Zde je odpověď:

Zhruba před dvěma roky nalezl badatel Marcin Wawrzyńczak z polské obce Chromiec v prostoru zaniklé boudy pár uzávěrů pivních lahví, střepy talíře s nápisem Emilie, a štítek se jménem Robert Adolph. Nález se stal podnětem k jeho dalšímu pátrání. Pomocnou ruku mu podal Ullrich Junker, jenž má obrovské zkušenosti se studiem starých listin a s hledáním v archivech. Ulli – známý účastníkům našeho spolkového výletu do polských Jizerek v roce 2018 – pomohl Marcinovi dohledat podstatné informace v schaffgotschském archivu ve Vratislavi. Marcina Wawrzyńczaka bádání natolik zaujalo, že sepsal a v roce 2018 ve vlastním vydavatelství Wielka Izera vydal publikaci Michelsbaude. Historia nieistniejącej izerskiej gospody.

Stará celní cesta a spolu s ní i Michelsbaude nabyly na významu a důležitosti poté, co byli slezští huťmistři Preußlerové donuceni přeložit sklárnu ze Schreiberhau do Karlsthalu. Důvodem byl nedostatek palivového dřeva na původním místě, zatímco uprostřed lesů ho byl nadbytek. K tomu došlo v roce 1754, tedy před 215 lety. Huť na novém stanovišti (v dnešním Orle) pak fungovala až do roku 1868. Kupci, povozníci, dřevaři i hajní nacházeli v Michelsbaude přístřeší. Schaffgotschové, do jejichž majetku budní hospodářství přináleželo, ho zároveň využívali i jako hájovnu.

Možná podoba bývalé Michelsbaude v současné krajině, vizualizace Arkadiusz Makowski

Řada cestovatelů a vědců putujících před 150 lety ze Slezska do Čech či naopak, zanechala ve svých cestovních zprávách o Michelsbaude zmínku. Všichni totiž byli tenkrát nuceni kolem ní projít. Za všechny zde zmíníme alespoň německého lesnického odborníka a entomologa, profesora Julia Theodora Christiana Ratzeburga, který v roce 1841 zjistil, že se zde dařilo dokonce ovocným stromům, což v nižších polohách klimatické podmínky neumožňovaly.

Opominout ovšem nemůžeme nobelistu Gerharta Hauptmanna, žijícího a tvořícího na úpatí Jizerských hor a Krkonoš. Dvě z jeho divadelních her se s velkou pravděpodobností odehrávají i v Michelsbaude – jde o sklářskou pohádku A Pippa tančí! a hru Potopený zvon. Ullrich Junker objevil v schaffgotschských archiváliích popis boudy a jejího vnitřního vybavení, který je shodný s úvodem druhého dějství sklářské pohádky.

Obě díla vyšla i v češtině, jsou však, bohužel, nesnadno dostupná, jelikož vyšla již před mnoha desetiletími. V originální němčině se však poměrně snadno dají vypůjčit v knihovnách.

Marcin Wawrzyńczak, Ullrich Junker a Jerzy Majdan odhalují pomník Michelsbaude

V souvislosti se zprovozněním sklárny Josefína v roce 1842 ve Schreiberhau, vyvstala naléhavá potřeba dopravního spojení nejen s údolím, ale i s Čechami. I proto byla v letech 1845–1847 vybudována nová silnice z Petersdorfu (dnešních Piechowic) přes Novosvětské sedlo do Harrachova. Tím ztratila Stará celní cesta na významu. V Jakobsthalu, nynějších Jakuszycích, dala schaffgotschská správa postavit novou hájovnu, čímž pozbyla o starou Michelsbaude zájem. Ta postupně chátrala, až v roce 1905 dosloužila. Zůstala jen cesta s rozlehlou mýtinou, která dříve sloužila zdejším hospodářům k obživě.

Na místo samé přišlo nakonec více než třicet milovníků jizerskohorské historie a přírody ze třech zemí. Hlavním iniciátorem celé akce byl Marcin Wawrzyńczak, který přítomné seznámil s tím, jak pátral v archivech a jak dospěl k úmyslu připomenout boudu, která už před více než sto lety zanikla. Dostavil se i Jerzy Majdan, ředitel Nadlesnictví ve Sklářské Porebě, pod jehož revír místo spadá. Lesní správa vyšla záměru vstříc a zajistila nejen přírodní kámen, na kterém je upevněna pamětní deska, ale i stůl s lavicemi, jež turistům umožní spočinutí.

Hlavní proslov pak přednesl Ullrich Junker z německého města Bodnegg. Přítomné seznámil s historií a koncem chaty Michelsbaude. Své informace nám potom ochotně poskytl a souhlasil s tím, abychom je publikovali. Za to mu patří naše vřelé poděkování.

Na závěr připravili organizátoři chutné občerstvení – chléb s domácím máslem, sýry a syrovátkou. Jako překvapení vytáhl Ullrich Junker ze svého tlumoku láhev „Echt Stonsdorfer“, likéru, který se původně vyráběl v obci Stonsdorf – dnešním Staniszówě nedaleko Jelení Hory. Tam ale výroba po válce zanikla, pokračuje se s ní však v Německu. Většina přítomných si tak na zdar akce a na zdraví přiťukla náprstkem krkonošské bylinné kořaličky.

Otokar Simm