Miloslav Nevrlý: Třicet let je dlouhá doba

V Jizerských horách mě v poválečných letech zajímalo úplně všechno

Velice si vážím toho, že mě redakce čtvrtletníku PATRON požádala, abych napsal několik řádek do prvního čísla jubilejního 30. ročníku tohoto mimořádného časopisu. Dosud si pamatuji, s jakou radostí jsem listoval v roce 1990 prvním číslem tehdy ještě bezejmenného Občasníku přátel jizerskohorských pomníčků a památných míst vůbec, který obsahoval adresář „přátel jizerskohorských pamětních míst“.

Těch přátel bylo tehdy 35 a čtyřiadvacet z nich převzalo nad některými pomníčky patronát. Podle těchto „patronů“ již v příštím, tedy druhém čísle oznámil Herbert Endler, že zvolil i jméno časopisu s podtitulkem: Informace přátel pomníčků a památných míst Jizerských hor. A tak to zůstalo s nevelkou změnou (dnes Čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor) do dnešních časů. A slovo Patron je také již řadu let i oficiálním názvem tohoto státem uznaného spolku. Bylo mně tehdy, před třemi desetiletími, líto, že se zrodu časopisu nedožil přítel Emil Novák, který zemřel pouhý rok před tím a který měl lví podíl na tom, že lidé, kteří mají rádi Jizerské hory a jejich staletou historii, se asi v roce 1980 sdružili a společně dodnes pracují na zachování „staré tváře“ těch krásných hor.

Rád a často na „Émila“, jak vyslovoval svoje jméno, vzpomínám. Seznámil mě s ním asi před šedesáti lety Gustav Ginzel. Napřed jako se svérázným horolezcem, který přišel jednou do libereckého muzea se stejně svérázně pojednaným seznamem jizerskohorských skal a horolezeckých cest k jejím vrcholům. Brzy se ale ukázalo, že se – stejně jako já – zajímá i o jizerskohorské „Marterln“, pomníčky dávno mrtvých dřevařů, pytláků a lesníků. Začali jsme si dopisovat, vyměňovat diapozitivy, půjčoval jsem mu „ke studiu“ z muzejní knihovny staré německé časopisy a ročenky, jezdil jsem k němu i domů, tehdy ještě bydlel v Novém Městě pod Smrkem. To trvalo roky.

Pomníček z obálek prvních čísel časopisu Patron jsem fotil v roce 1960

Jednou přišel do muzea – s u něj nezvykle vážným výrazem – a z kapsy vyňal složený list papíru. Ukázalo se, že je to jakási, rovněž svérázná, darovací listina, na základě které jsem měl od pozůstalých dostat po Emilově smrti jeho kartotéku jizerskohorských pomníčků, na které si velmi zakládal. Svým podpisem jsem se měl zavázat, že ji budu jeho jménem vzorně opatrovat. Byl jsem velice překvapen, téměř konsternován, Emil byl sice o třináct let starší než já, ale byl dosud relativně mladý a vypadal – až na částečnou hluchotu – zcela zdravě.

Listinu jsem tedy, za žertovného upokojování jejího tvůrce, podepsal, nicméně Emil si smlouvu překvapivě zase odnesl s sebou domů. Čekal jsem, ozve-li se po jeho neblahé smrti někdo z rodiny, ale nestalo se. Velice se mi ulevilo, když jsem se dozvěděl, že rodina předala Emilovu kartotéku do rukou mnohem povolanějších než by byly moje, do rukou Herberta Endlera, kde se snad nachází dodnes. Do svojí vlastní „pomníčkářské kartotéky“, která je již dlouho uložena ve Státním okresním archivu v libereckém Františkově, jsem si vlepoval výstřižky z Emilových dávných a velepečlivých, ručně a modrým inkoustem psaných dopisů. V nich mě důkladně informoval o svých „objevech“, které se týkaly jizerskohorských a později i krkonošských pomníčků.

S Otou Simmem, jedním z redaktorů, jsem se v roce 2015 setkal při prezentaci obnovy hrobky Josefa Matouschka

Nevím, co by Emil Novák říkal na dnešní záplavu nových pomníčků lyžařů, cyklistů, motoristů, pouhých návštěvníků, které stále hustěji vroubí okolí jizerskohorských cest, konce to nemá. Seznamy a snímky všech jizerskohorských pomníčků, a jsou jich stovky, jsou dnes, i se souřadnicemi GPS, k zhlédnutí na internetových sítích. Ke kdysi v lesích opuštěným a nesnadno nalezitelným pomníčkům vedou bytelně vyšlapané chodníky; u některých jsou i pamětní knihy.

Vzpomínám, jak Emil kdysi skoncoval s pomníčkem „největšího Čecha“ Járy Cimrmana v Bedřichově na Hrabětické louce. Vysvětloval jsem mu, že jde o pouhou literární postavu, navíc spojenou s Jizerskými horami, ale pravověrného Emila to tím víc rozhorlilo. „In Friedrichswald kenne ich keinen Zimmermann“. A bylo vymalováno.

Od vzpomínání na staré časy se vrátím k třicetileté existenci časopisu Patronu. Velice si vážím všech, kdo se během tří desetiletí podíleli na jeho tvorbě; neměli to asi vždycky jednoduché. O jeho osud jsem se začal trochu obávat v roce 2010. Tehdy mně přišlo první číslo 21. ročníku v dosud nevídané podobě, mám ho ještě schované. Dvojnásobně vysoký „magazínový“ formát A4 se mně vůbec nelíbil. Protože v něm byl na 9. straně u článku o křižanských Krkavčích skalách chybný snímek chaty, upozornil jsem na chybu redakci a zároveň při této příležitosti požádal, aby se Patron vrátil, je-li to možné, k původnímu polovičnímu „knižnímu“ formátu. Asi jsem nebyl sám, komu se tak zásadní modernizace dvacet let zavedeného titulu nelíbila, a tak se naštěstí vrátilo všechno do původních kolejí, navíc ono první číslo bylo znovu vydáno v původním formátu.

Již od vzniku Spolku Patron mám před jeho členy špatné svědomí. Přestože jsem byl jmenován jeho čestným členem, na jeho úctyhodné práci, činnosti, chodu jsem se prakticky vůbec nepodílel. Vymlouvám se vždycky na svoji trochu samotářskou povahu, které je bohužel cizí jakékoli „spolkaření“. To se netýká samozřejmě jen Spolku Patron, ale i řady dalších případů.

U pramene Jizery 3. září 2018 – se Standou Zajícem, Sigi Weissem a mnoha dalšími přáteli, foto Milan Drahoňovský

Vážím si i toho, že členové Patronu se před léty postarali i o několik set mých víc než půl století starých barevných diapozitivů z Jizerských hor. Snímky byly tehdy ještě sevřeny v papírové masce mezi dvěma, lepicí páskou slepenými sklíčky. Asi za značných časových obětí tyto moje dávné obrázky posléze „přeměnili“ do elektronické podoby a umožnili tak, aby se snímky mohly postupně objevit třeba v knize Připomínky zašlých časů – pomníčky Jizerských hor (2008, 2013), Staré diapozitivy Jizerských hor (2011) a v dalších. Velký dík jim za to!

Mám všechna čísla a všechny ročníky časopisu PATRON svázány, kdo ví, třeba jako jediný z jeho čtenářů a často si v nich listuji. Dozvídám se v nich o nových pomníčkách, o jejichž existenci jsem dosud neměl tušení. A zejména mě těší, že se dočítám, že své věrné a nadšené obdivovatele našly staré, kdysi ze světa mizející pomníčky Jizerských hor, jejichž dny se před desetiletími zdály být sečteny. Členové Spolku Patron ony dávné památky na staré Jizerské hory vzkřísili k novému životu. Kéž by časopis PATRON, kde výsledky své práce uveřejňují, vycházel ještě dlouho, velmi dlouho!