Historie hodkovických domů

Zavítejme společně do Hodkovic nad Mohelkou a poznejme zajímavou historii některých ze zdejších domů. Začínáme přímo na hodkovickém náměstí. V jeho jihovýchodní části objevíme zajímavý dům č. p. 168.

Vlevo č. p. 169 – Ungrův dům, vpravo č. p. 168 – původně dům Joachima Ungra

Nechal ho postavit Joachim Unger. Do Hodkovic přišel z Jablonce nad Nisou a byl to malíř skla. Jeho iniciály jsou nad vchodem dochovány dodnes. Jeho syn Xaver Unger postavil později ve stylu italských patricijských domů vedlejší dům č. p. 169, který vlevo přiléhá těsně k původní stavbě. Ale vraťme se k domu č. p. 168 – dalšími majiteli domu byli manželé Schneudrovi. Jejich dcera Maria se v roce 1934 provdala za Gottfrieda Erbena, významného akademického malíře. Gottfried Erben se narodil v roce 1902 v Liberci-Rochlicích. Absolvoval gymnázium v Liberci a následně čtyři roky umělecké školy v Jablonci nad Nisou a další dva roky ve Vídni. Erben maloval převážně portréty a své práce vystavoval na četných výstavách. Jedna z nich se konala v roce 1928 v libereckém muzeu. Za povšimnutí stojí ateliér, který se dochoval ve střeše domu dodnes. Původně byly na střeše tři malé vikýře.

Hodkovice nad Mohelkou na pohlednici z počátku 20. století

Manželka Maria Erben se narodila v roce 1913 v Hodkovicích nad Mohelkou a byla také malířkou. Uměleckou školu vystudovala v Liberci a i ona patřila mezi významné umělce. Mezi její velká díla patří monumentální plátno pro kostel sv. Sebastiána v Mnichově a plátno pro křížovou cestu v Tacherlingu. Podle pamětníků byla paní Erbenová noblesní dáma. Narodily se jim čtyři děti. Po roce 1945 následoval jejich odsun do Německa, kde našli nový domov v Törwangu u Rosenheimu.Gottfried Erben byl těžce nemocný. Maria mu věnovala veškerou péči a po dobu jeho nemoci se nemohla naplno věnovat malování. Manžel zemřel v roce 1979 a Maria jej přežila skoro o třicet let. Zemřela v roce 2008 v nedožitém věku 95 let. Před 2. světovou válkou se v tomto domě nacházela prodejna obuvi Baťa.

Na hodkovickém náměstí se při ústí dnešní Koněvovy ulice nachází také dům č. p. 167. Dříve se zde říkalo v Dolní Kostelní uličce. Před 2. světovou válkou byl majitelem domu č. p. 167 řeznický mistr Anton Wagner. S manželkou Marthou v přízemí domu provozovali největší řeznictví v Hodkovicích. Martha Wagnerová pocházela z České ulice (dříve Deutsche Gasse) z domu č. p. 142 (dnes zde bydlí pan Vošta).

Dům č. p. 167 mezi prodejnou Baťa a hotelem Praha (cca 1946)

Anton Wagner měl několik zaměstnanců a mezi lidmi byl velmi oblíbený. Za války zde od roku 1941 pracovala slečna Jiřina Trejbalová z Kněžiček u Českého Dubu. Wagnerovi ji zachránili před nasazením do Německa. Jiřina pomáhala jak v obchodě, tak v domácnosti. Starala se o jejich nemocnou dceru Margu. Wagnerovi vlastnili černý automobil značky Tatra. Často s ním jezdili na výlety do hor. Brávali sebou dceru Margu, slečnu Jiřinu a doprovázel je i jejich pejsek Barri. Bohužel přes veškerou péči dcera Marga zemřela. Je pochována na místním hřbitově v rodinné hrobce.

František a Marie Roubínkovi před řeznictvím v roce 1957

Možná, že by se našlo ještě pár pamětníků, kteří si vzpomenou, jak se u Wagnerů dobře vařilo. O prázdninách chodila vypomáhat s výdejem obědů i slečna Mili. Byla dcerou zdejšího malíře Josefa Fanty. Říkala: „Nikdy jsem za službu nebrala peníze, ale dostávala jsem balíček v podobě výslužky, což bývalo kousek salámu nebo jitrnice.“

Po 2. světové válce byla doba velmi nejistá a Wagnerovi navíc byli zdrceni ztrátou své jediné dcery, proto sami odešli do Bavorska. Zde našli práci u sedláka v malé vesničce v okrese Kempten. Řeznictví však v domě č. p. 167 zůstalo i nadále – po válce v tradici pokračoval řezník František Roubínek. V krámku začal prodávat v roce 1945, po roce 1948 byl krámek znárodněn a dostal název Masna, národní podnik. Řeznictví, uzenářství a bufet zde vydržely až do roku 1994, kdy byly uzavřeny. Před několika lety vnučka Františka Roubínka celý dům citlivě zrenovovala do dnešní podoby.

Z náměstí se vydejme ještě jihovýchodním směrem do dnešní Pražské ulice, kde se nachází dům č. p. 202. Před 2. světovou válkou jej vlastnila Česká spořitelna. V prvním poschodí měla svoji úřadovnu, vedenou panem Kocourkem, který měl vedle ní byt. Zde bydlel s manželkou Anetou, původem Italkou, a synem Josefem, narozeném v roce 1934. Po záboru pohraničí v roce 1938 se Česká spořitelna přestěhovala do Turnova. Ve stejné době se do Turnova odstěhoval i pan Kocourek s rodinou. Dům měl nádhernou fasádu, hlavní dveře byly masivní, zdobené řezbou. Bohužel vše značně utrpělo při modernizaci domu v šedesátých letech 20. století. K dobrému stavu nepřispěl ani průtah městem, kdy zejména v zimním období fasády domů v Pražské ulici značně trpěly.

Průhled Pražskou ulicí (Kaiserstrasse) k náměstí na počátku 20. století

V přízemí domu vpravo byl krámek zvaný Družka, kde se prodávalo základní živobytí, cukr, mouka, pro děti cukrlata a podobně. Během války byl obchůdek uzavřen a do uvolněných prostor se nastěhovala německá žena se čtyřmi dětmi, jejíž manžel bojoval v německé armádě. V domě bydlela také rodina Jírova, která se zabývala šitím jednoduchého oblečení z plátna. Se svými výrobky objížděli poutě, čímž si vydělávali. Byly zde ubytovány také polské dělnice, které zde byly nasazeny na nucenou práci.

Spodní část kdysi zdobené fasády domu č. p. 202 zakryly nevzhledné obkladačky

V přízemí bývalo řeznictví Františka Roubínka. Bylo to tehdy moderní řeznictví s dokonalou technologií chlazení masa, což bylo v dané době velmi důležité. Šlo o tři boxy zapuštěné do země, dva sloužily pro chlazení a jeden pro mražení. Vnitřek boxů byl obložen korkem, za domem se nacházela strojovna. Tuto technologii František Roubínek viděl na veletrhu v Brně, a protože byl velmi pokrokový, rozhodl se hned pro její koupi. Za domem se nacházela porážka, dílna s udírnou a kotel na vaření masa. V řeznictví prodávala manželka Marie a dcera Jarmila. Bohužel za války bylo řeznictví uzavřeno a už nebylo obnoveno. František Roubínek po válce převzal dobře prosperující řeznictví Antona Wagnera v č. p. 167. Právě u něj se svému řemeslu vyučil.

V 60. letech minulého století bylo v domě kadeřnictví manželů Drahokoupilových a krátce klub důchodců. Dnes je nemovitost ve vlastnictví města Hodkovice nad Mohelkou, je využita jako bytový dům a je památkově chráněna.

Zdeněk Buriánek